Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Probrala se až v bradavické ošetřovně. Nad ní se skláněla madam Pomfreyová a nějaký sympatický muž.
“Á, už se nám probouzí!” zvolala madam Pomfreyová a zatleskala rukama.
“Jak je vám?” zeptal se muž. “Prosím,” podal jí kus čokolády. “To pomáhá,” mrkl na ni velkým modrým okem.
“Kdo jste?” zeptala se pro jistotu, než ochutnala.
“Remus Lupin. K vašim službám,” mírně se uklonil.
“Těší mě,” usmála se a zakousla se do čokolády. “Kde je profesor Snape?” vzpomněla si pak.
“Vzkazuje vám, že přijde, jak jen to bude možné,” usmála se madam Pomfreyová a odběhla pro něco do veliké skříně.
“Chytili jste... mého otce?” zeptala se usměvavého Lupina.
“Reada? Ne. Stačil zmizet, stejně jako Malfoy,” trochu se zamračil.
„A ostatní?“
„Ty jsme naštěstí úspěšně lapili,“ zamnul si dlaně. „Bystrozoři na ně měli již drahnou dobu spadeno.“
„Nevěděla jsem, že je již tolik bystrozorů,“ vzpomněla si na svůj údiv v lese.
„No,“ rozpačitě se usmál, „ono vlastně není. Brumbál si trošku zahrál na iluzionistu…“
Oba se rozesmáli. Julie štěstím, že je na světě někdo, kdo se dokáže postavit zlu s takovou fantazií a Lupin radostí nad tím, že se Julie směje. Potom ale zvážněla.
„Ale… Vy-víte-kdo unikl, že?“ raději neřekla Voldemortovo jméno. Nevěděla, jaký by to mohlo mít na tohoto muže účinek.
„Ano, jako vždy,“ rovněž posmutněl.
„Ale proč ho Brumbál prostě…“
„Ředitel má… On zkrátka ví, co dělá. Ví toho víc, než si myslíme,“ moudře pokýval hlavou.
“A jak se cítíte?” změnil však potom náhle téma a stiskl Julii zápěstí.
“Dobře, kdy budu moci vstát?” zeptala se.
“Zatím asi ne,” zašilhal Lupin po madam Pomfreyové. Julie vzdychla.
“Ale no tak, no tak! Přece byste nechtěla hned vyskočit, když musíte být úplně vyčerpaná...” zamračil se trochu.
“Zase sestavuješ diagnózy, Lupine?” ozval se dobře známý mrazivý hlas a Julie spatřila ve dveřích ošetřovny profesora lektvarů. Krátkým pohledem přelétl lůžko nemocné, její ruku, která ležela v Lupinově, a nakonec se zastavil zlobně na Remusově tváři.
“Ovšem, že ne,” trochu kvapně pustil Lupin dívčino zápěstí  a odstoupil od lůžka. “Uzdravující lektvary, to je přece práce madam Pomfreyové a samozřejmě tvoje,” ironicky se pousmál.
“Výtečný postřeh,” přistoupil Snape lehce výhružně k Remusovi a spatra na něho zahlížel.
“Takže, eh, já už půjdu,” podrbal se rozpačitě Lupin v rozježených nazrzlých vlasech. “Na viděnou, slečno Readová!” prohodil ještě a zmizel na chodbě. 

Julie se v duchu musela smát, ale navenek se jen nevinně zadívala vzhůru na zachmuřeného muže.
Snape mlčky postavil na noční stolek nádobu s něčím hustým a nevábně vybarveným.
“To by vám mělo pomoci. Zmírňuje následky Cruciatu,” pronesl stroze.
“Doufala jsem spíše v zahřívací lektvar...” zatvářila se zklamaně a s nedůvěrou pohlédla na bahýnko v nádobě.
Sáhl do záhybu hábitu a beze slov postavil na stolek jinou nádobu s již daleko přívětivěji zbarvenou tekutinou. Julie se usmála.
“Zlobíte se?” špitla potom.
Trochu se ošil a šlehl pohledem po madam Pomfreyové. “Ovšem, že ne,” odvětil potom a posadil se na židli vedle lůžka.
“Je vše v pořádku?” zkoumavě se zadívala do vážné tváře.
“V naprostém. Brumbál doložil padělání vašeho písma na vzkazu pro slečnu Grangerovou. Ta se navíc dnes ráno probudila a dosvědčila, že v Zapovězeném lese přestal mnoholičný lektvar na Malfoye působit...”
“Co s ním bude?”
“Zatím má domácí vězení. O jeho dalším osudu rozhodne ministerstvo. Ale předpokládám, že do vězení nepůjde. Lucius Malfoy má dlouhé spáry, které sahají až k samému ministrovi... A navíc je Draco nezletilý.”
“Vím, že je to slabost, ale já bych mu Azkaban nepřála,” hlesla tiše.
“Nemyslím, že by to byla slabost,” zavrtěl pomalu hlavou a pousmál se.
„Ale jak může ministr ještě Malfoyovi naslouchat? Vždyť byl v lese s ostatními Smrtijedy!“ uvědomila si Julie rozhořčeně.
„To ovšem víme jen my dva. Stačil zmizet velmi rychle.“
„Ale to je nesmysl! Právě jsem o tom hovořila s panem Lupinem…“
„Lupin samozřejmě ví, že je Malfoy Smrtijed,“ přerušil ji klidně, “ostatně stejně tak, jako všichni z Řádu. V lese ho ale neviděl. A navíc, kdo by věřil… Zkrátka, Lupin má také vážné důvody, proč svědčit nemůže.“ Potom Snape pokrčil rameny. „A já samozřejmě také nebudu svědčit,“ zakončil.
„Tak budu vypovídat já!“ rozhodla se Julie.
„To nepřichází v úvahu,“ opět klidně odvětil. „Je to nebezpečné a navíc jste mladá, málokdo vám uvěří.“
„Ale jsem plnoletá! Chci svědčit!“
„Nebudeme o tom teď diskutovat. Zatím nemůžete ani chodit, takže… Navíc o tom rozhodne Brumbál, jste pořád jeho studentka.“
„Musím mu poděkovat. Zachránil mě!“ uvědomila si dívka.
„Vyřídím mu to,“ pousmál se Snape.
„A nemohl byste to samé tlumočit i jistému profesoru… lektvarů?“ rozpačitě se optala. „Nějak jsem v tom shonu… nevyjádřila jsem mu, tuším, dostatečně svou vděčnost za to, co pro mne udělal,“ upnula k němu stydlivý pohled.
On však jen odmítavě zavrtěl hlavou na znamení, že se o tom nehodlá bavit.
„Teď se soustřeďte na své zotavení,“ doporučil vážně.
“A kdy mě odsud pustí?” prosebně se podívala Julie. “Zameškám tu strašně moc hodin.”
“Jako ředitel koleje jsem rozhodl, že z něčeho nemusíte skládat zkoušky,” nasadil civilní tón. “Samozřejmě z lektvarů a obrany si vás prozkouším...” usmál se. “Ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to již teď máte v kapse. A tím nemyslím, že bych vám to chtěl nějak usnadnit. Zkrátka mi předvedete nějakého Patrona a připravíte si trochu zahřívacího lektvaru, který stejně budete muset ještě nějaký ten týden pít...”
“Myslím, že jsem... tam... vykouzlila celkem dobrého Patrona,” sklopila oči.
“Vím. Byli z toho dost naštvaní. Málokdo se jim pokouší vzpouzet,” usmál se.
“Copak oni... umí mluvit?” opatrně se zeptala. Nechápala, jak on tohle všecko ví.
“To zrovna ne, ale zvládají celkem dobře nitrozpyt... A já též, takže...” zarazil se. “Ale na tohle nemyslete. Vlastně jsem vám ještě něco přinesl.” Podal jí čokoládu. Neřekla, že již dnes jednu dostala.
“Tak jak dlouho tu musím být?” naléhala.
“Ještě dnes. Potom můžete do svého pokoje. Ale na hodině vás chci vidět nejdříve v pondělí.”
“Ale dnes je středa! To mi nemůžete udělat! Unudím se!”
“Já s vámi nediskutuji, Julie!” pokusil se o přísný výraz.
“Ale já... to tě vůbec neuvidím...” ztišila hlas.
Černé oči se od ní odvrátily. Vstal a přešel k nedalekému oknu.
“Měla byste si dobře rozmyslet, do čeho se pouštíte, slečno,” pomalu promluvil, dívaje se přitom ven.
“Každý nemá vaši extrémně dobrodružnou povahu... Jsou věci, se kterými si nemůžete beztrestně zahrávat,” otočil se na ni  s pichlavým pohledem.
“Já si... nehraji a ty to víš,” zamumlala rozhořčeně. “Od začátku jsem tak přímá, jak jen to jde. To jen tys mi nedovolil žádný důkaz... Odmítáš mě tak zatvrzele, jak to dokážeš jen ty. Ale je to tvoje volba, já se to už  nebudu pokoušet lámat.” Pokrčila rameny. “Sám dobře víš, že nejsem jedna z tvých sedmnáctiletých studentek. Podle mého nemám co pohledávat ani ve tvé koleji. Máš ale zjevně nějaký důvod k tomu, proč mě mezi ně v duchu řadíš. Chtěla bych ti jen připomenout, cos mi slíbil včera v kočáru. Budu potřebovat nějaké nové vzpomínky, protože to, co mi zbylo po mozkomorech, je dost nepoužitelné. Pochopím však, když svůj slib nedodržíš. Jen jsem od tebe čekala víc lidskosti, to je celé.” Julie se zatvářila, jako že domluvila a odvrátila od něho zlobný pohled. 
Chvíli na ni mlčky zíral. Potom se však otočil na podpatku a rázně odkráčel.
“Tak si jdi!” ulevila si a vztekle zabořila hlavu do polštáře.
“Drzá, tvrdohlavá... holka!” soptil Snape po cestě z ošetřovny. 

Uběhlo pár dní. Julie se rychle zotavovala ve svém pokoji, často navštěvována ostatními studenty. Všichni byli zvědaví na její zážitky, ale ona je pokaždé musela zklamat. Nechtělo se jí pořád dokola vzpomínat na mozkomory a Voldemorta. Navíc nechtěla mluvit o tom, jak ji Severus zachránil. Vůbec na něho nechtěla myslet. Její úsilí však bylo marné. Proč za ní ani jednou nepřišel? Nezajímá ho, zda se dobře zotavuje? Pokaždé se přistihla, jak nad tím rozčileně přemýšlí a hned si to zatrhla. Ale zanedlouho byly myšlenky zpět...

Skončil víkend a ona se nemohla dočkat, až druhý den vykročí z izolace. V pondělí byla první na snídani, všechno jí připadalo tak veselé! A ten úžasný ruch všude! Samozřejmě, že hlavním důvodem rozruchu byla ona sama. Tentokrát to ale radostně vítala, ostatně jako jakékoliv rozptýlení. Poslední dobou se napřemýšlela dost, teď chtěla zapomenout na všechny ty chmurné úvahy. Vesele se bavila se všemi u zmijozelského stolu, že si ani nevšimla Snapea, který právě vešel na snídani. Na jeho přítomnost ji upozornila až Niké.
“Ten se zase tváří! To zas bude na lektvarech peklo!” znechuceně podotkla. 

A měla pravdu. Profesor měl opravdu příšernou náladu a svým studentům to celé dvě hodiny výuky dával náležitě pocítit. Ovšem až na Julii, kterou náležitě ignoroval.
‘Nová strategie,’ sarkasticky se pro sebe pousmála. Rozhodla se ale nedat se zdeptat. Dělala jakoby nic a dokonce se snažila být na něho milá. Ovšem bez odezvy. 

A v tomtéž duchu běžely dny a týdny. Nadešlo léto a s ním i zkouškové období. Julie se učila na čtyři předměty, z nichž měla skládat OVCE. Byly to lektvary, přeměňování, kouzelné formule a samozřejmě obrana proti černé magii. Pomalu ani nevycházela z hradu a skoro nespala ani nejedla. Plně se soustředila na učivo. Chtěla zvládnout zkoušky dobře, hlavně proto, že se nechtěla vracet do Kruvalu. Doufala, že když bude úspěšná, nabídne jí ředitel trvalý přestup do Bradavic. Mohla by zde absolvovat i sedmý ročník a potom… Dál nevěděla. A ani o tom radši nechtěla přemýšlet. Nechtěla řešit, co s ní bude a kam půjde. Snad i proto se tolik učila. Aby setřásla dotěrné myšlenky…
„Vaši účast v soutěži jsme velmi silně postrádali,“ oslovila ji jednou po hodině profesorka McGonagallová.
Julie už dávno zapomněla na nějakou soutěž v přeměňování, ale ze zdvořilosti se zeptala, jak vlastně dopadla.
„Raději o tom nemluvit,“ mávla mrzutě profesorka rukou. „Bez vás a slečny Grangerové… Bylo to fiasko. Příště si prosím na sebe dávejte pozor, až se do něčeho přihlásíte,“ pousmála se a odkráčela.
‚Jaké příště?‘ nechápala Julie. ‚Je konec roku! Nebo že by se mnou přece jen počítali i v dalším školním roce?‘ Z učebny přeměňování vycházela Julie s daleko lepší náladou.

Nadešel den zkoušek. Vlastně se OVCE skládaly vždy ve dvou dnech. Na první den měla Julie naplánovanou zkoušku z přeměňování a kouzelných formulí. Čekala, že bude více nervózní, když vcházela do učebny, v níž byli shromážděni téměř všichni bradavičtí profesoři a navíc několik význačných kouzelníků z ministerstva a jiných předních kouzelnických institucí.
“Dobrý den, slečno Readová,” oslovil ji mile Brumbál.
“Dobré dopoledne,” slušně odpověděla a hodila pohledem po zamračeném Snapeovi po ředitelově levici.
“Myslím, že bychom mohli začít rovnou něčím složitějším, neboť vy jste velmi nadaná studentka, takže nemusíme ztrácet čas banalitami,” usmál se Brumbál. “Udělejte nám z té ropuchy  něco zajímavějšího.”
Julie bez rozmýšlení mávla hůlkou a v tu ránu se před nimi ropucha nafoukla a najednou z ní byl obrovitý krokodýl. Profesorka McGonagallová spokojeně zatleskala a něco si poznamenala.
“Nejste náhodou víla?” ozval se tichý hlas malého seschlého mužíčka, jenž seděl po pravé ruce Brumbálově.
“Ano.”
“Tak tedy zpět na ropuchu. Ale teď bez hůlky, prosím,” přísně se na ni podíval. Nenechala ho dlouho čekat. Odložila hůlku a mávla nad krokodýlem zlehka dvěma prsty. Ozval se zvuk, jako když uchází balón. Krokodýl se scvrkl a před nimi zase stála ropucha s vyděšeným výrazem ve vodnatých očkách.
“Výborně,” zatleskal kouzelník a sklonil se nad pergamenem.
“A to je víla jen z poloviny,” připomněla hrdě profesorka McGonagallová.
“Myslím, že nemám žádné další požadavky,” obrátil se Brumbál tázavě na ostatní.
“Ať předvede nějaké vílí kouzlo,” zaprosila nesměle mladá tmavovlasá čarodějka. Julii byla povědomá. Domnívala se, že je to jedna z bystrozorů. Že ji viděla tehdy v lese. Usmála se tedy na ni a zaujala pozici jako při souboji, jen s tím rozdílem, že před sebou nedržela napřaženou hůlku, ale jen rozevřenou dlaň otočenou k nebi. Potom nepatrně pokrčila ukazovák. Brumbálova vyšívaná čapka se zdvihla do vzduchu a odplachtila do středu místnosti. Tam se pojednou roztočila obrovskou rychlostí a nakonec se rozprskla v množství barevných bublin.
“Ale ne, to byla má oblíbená,” zdrceně hlesl ředitel. Ostatní se rozesmáli.

Julie však ještě neskončila. Roztáhla prsty a projela jimi vzduch. Bubliny se okamžitě změnily v barevné sněhové vločky, potom v motýly a ti se nakonec shlukli, aby opět vytvořili barevnou čapku. Jen s tím rozdílem, že teď barevně světélkovala.
“Děkuji,” s úlevou pronesl Brumbál, když mu dosedla opět na hlavu a trochu si ji poupravil v dlouhých vlasech. Čapka se poťouchle zahihňala.
“Můžete jít,” usmál se mužíček po jeho pravici.

Následovaly kouzelné formule. Porota sestávala ze stejných  kouzelníků a Julii překvapilo, že opět vyžadovali, aby kouzlila bez hůlky. Naštěstí zrovna tohle jí nedělalo žádný problém. Odcházela s dobrým pocitem.
Druhý den v deset hodin nastoupila do učebny lektvarů. Snape tam již čekal a s ním Brumbál, McGonagallová, Prýtová a Kratiknot.
“Budete připravovat zahřívací lektvar,” stroze oznámil Snape a posadil se k ostatním na okraj místnosti. “Víte, co máte dělat, tak začněte.” Máchl rukou a skříň s přísadami za ní se s třeskem otevřela.
Za dvacet minut odcházela Julie z učebny značně povzbuzená zahřívacím lektvarem, který se jí náramně vyvedl a který si s sebou také odnášela. 

Poslední zkouška se konala po obědě v kulaté učebně obrany proti černé magii. Když tam Julie dorazila, seděla již porota na svých místech. Byli tam opět ve stejné sestavě, jako včera u zkoušek.
Snape ji nejdříve vyzkoušel z teorie a všeobecných vědomostí. Věděla všechno. Potom jí, jak očekávala, uložil vyčarovat Patrona. Ale ne jen tak naprázdno. Ze starého kufru vypustil bubáka, který se v mžiku změnil v mozkomora. Julie se v prvním okamžiku lekla a ruka s hůlkou se jí zachvěla. Potom ale pomyslela na to, jak ji Severus nesl v náručí z Azkabanu a zahřímala:
“EXPECTO PATRONUM!” Z cedrové hůlky vytryskl zářivý proud světla. Bubák se zarazil a trochu couvl. Potom se ale sípavě nadechl a popoletěl blíž k Julii.
Rychle zapátrala v paměti po nějaké další silné vzpomínce. Chvíli to vypadalo, že ani nic nenalezne, ale potom si vzpomněla, jak ji Severus v kočáru objal. Proud světla se okamžitě začal podivně kroutit a najednou se mezi ní a bubákem vznášela zářící mužská postava. Byla to jen silueta, ale Julie ji okamžitě poznala. Polekaně pohlédla na profesora obrany. Nehnutě zíral na jejího Patrona.
“To, myslím, bohatě stačí,” prolomil ticho Brumbálův hlas.
“Ano, fyzický patron... to je víc, než jsme od vás očekávali,” nadšeně souhlasil mužíček vedle něho a pokynem ruky propustil zaraženou dívku. U dveří se ještě otočila. Bubák byl zpět v kufru a její Patron se pomalu rozpouštěl plujíc místností. A skrze jeho blednoucí tělo se její oči setkaly s podivně měkkým pohledem Severuse Snapea.

V poslední školní den si ji zavolal ředitel do své pracovny.
“Jak jste spokojena s výsledky zkoušek?” začal rozmluvu s úsměvem Brumbál, když se posadila do křesla naproti jeho stolu.
“Velmi.” Co se také dalo odpovědět na hodnocení Nad očekávání ve všech disciplínách. Julie byla skoro šťastná. Její náladu kalila jen představa odjezdu z Bradavic. Neměla kam jít. Do Kruvalu se vrátit nemohla, Karkarov by ji zabil. A domů? Už ani nevěděla, kdy naposledy byla v domě Guruse Reada doma. Dokonce jí to připadalo jako celkem vydařený vtip - představa, že vstoupí do dveří se slovy: “Nazdar tati, jsem doma!” Nejspíš by na ni jen nevěřícně civěl, než by na ni vrhl nějakou smrtící kletbu.
“Kam půjdete?” zeptal se Brumbál, jakoby slyšel její myšlenky.
“Vlastně ještě nevím,” přiznala.
“Mám totiž pro vás návrh,” opřel se ředitel lokty o desku stolu a jeho čapka se pištivě zachechtala.
“Rozhodli jsme se zařadit do výuky pro další rok nový předmět. Kouzlení bez hůlky,” usmál se.
“To...” neodvažovala se dopovědět.
“Ano, to znamená, že budeme potřebovat nějakého dobrého učitele. Troufla byste si na to?”
“To je pro mě obrovská čest!” vydechla.
“Byly by to jen šesté a sedmé ročníky, u mladších dětí se nedá předpokládat, že by tak náročnou disciplínu zvládly,” pokračoval věcně ředitel a Julii vstoupily do očí slzy.
“Vlastně si troufám říct, že i někteří zdejší profesoři by vzali zavděk pár lekcemi v tomto umění,” mluvil dál Brumbál. “Tak co na to říkáte, půjdete do toho?” zadíval se na ni přes své půlměsícové brýle.
“Ovšem,” vydechla a slzy se jí koulely po tvářích. Ředitel ji s úsměvem doprovodil ze dveří pracovny.
“A mimochodem, profesor Snape má za úkol vás uvést do dění. Ukáže vám chodby pro profesory, váš pokoj a předá vám klíče, které budete potřebovat ,” dodal ještě.
Julie se vracela chodbami hradu a celou dobu brečela. Bylo jí jedno, že za ní studenti zděšeně otáčejí - plakala dojetím a z vděčnosti. Byla šťastná.

Odpoledne opatrně zaklepala na dveře kabinetu profesora Snapea.
“Je otevřeno. Pojďte dál, kolegyně,” zavrčel zevnitř. Udiveně vstoupila.
“Jak jste věděl...?”
Jen roztržitě ukázal na starý pergamen na stole před sebou a dál něco rychle vpisoval na okraj stránky nějaké knihy.
Přistoupila blíž a hodnou chvíli fascinovaně zkoumala Pobertův plánek. Sama sebe viděla, jak stojí v pracovně profesora Snapea...
“Co vás přivádí?” vyrušil ji po chvíli zdvořile.
“Pan ředitel říkal, že...”
“Ovšem,” otevřel zásuvku stolu a s chrastěním odtud vyndal velký svazek klíčů. “Hned vám ukážu, co a jak.” Odložil brk a vstal.
“A ještě něco,” přiznala a opřela se zády o desku stolu. Tázavě se na ni otočil.
“Chci se omluvit,” sklonila pohled. “Vzala jsem to jen proto, že momentálně nemám kam jít a ani z čeho žít. Vím, že z toho nejste nadšený... Ale slibuji, že si budu hledět svého a nebudu vás otravovat drzými...”
Přerušil ji odmítavým posuňkem.
“Nechápu, o čem mluvíte, slečno.”
Julie zaraženě zmlkla.
“Očekával bych cokoliv jiného, než nějaké zmatené omluvy.” Pomalu se otočil a začal přecházet po místnosti. “Například trochu vděku, vzhledem k tomu, že jsem vás navrhl na to místo ještě před zkouškami a zařídil, aby vaše OVCE shlédly zároveň patřičné autority, které rozhodují o přijímání nových lektorů z řad čerstvých absolventů, a tím vlastně prověřily vaše schopnosti v oboru kouzlení bez hůlky. Ředitel totiž preferoval spíše vaše zařazení do sedmého ročníku, než vaše zaměstnání. Čelili bychom však tomu, že dohoda s Kruvalem o vašem stipendiu byla pouze na jeden rok a Karkarov by měl právo vás chtít zpět. Takhle, když své studium předčasně ukončíte, nemůže proti tomu nic udělat,“ odmlčel se a chvíli se pásl pohledem na jejím užaslém výrazu. „Dále bych čekal trochu vděčnosti za to, že jsem se zaručil Brumbálovi za vaše rychlé uvedení do chodu Bradavic a seznámení vás s metodami výuky,“ pokračoval potom klidně. „A vy sem místo toho vtrhnete... ubrečená... a vedete podivné řeči!” pohlédl na ni ostře a v očích mu hrály jiskřičky.

Julie se musela chytit rukou okraje stolu, aby se z toho šoku nesložila. Vytřeštěně zírala na muže před sebou.
“Tak tedy žádný vděk?” pobaveně ji pozoroval.
“Tohle mi už... nedělej,” vydechla ztěžka.
“Nechápu, co máte na mysli.”
“Mám na mysli, abys ze mě už konečně přestal dělat idiota!” vykřikla a znovu jí vytryskly slzy . “Neumíš se bavit jinak?” Vrhla se na něho se zatnutými pěstmi.
“Ó, tak moment, moment, milá dámo!” smál se a snažil se zachytit její slepě mířené rány. “Přestaňte se chovat jako potrefená!” Konečně se mu podařilo chytit ji za obě zápěstí. Ještě chvíli sebou vztekle lomcovala, ale potom se rozvzlykala a zavěsila se mu kolem krku. S rozpačitým úsměvem ji objal a snažil se mírnit její prudké vzlyky tím, že ji jemně hladil po zádech.
“Tak už se konečně zklidněte, nemusí si celé Bradavice myslet, že v mém kabinetě někoho berou na nože.”
“Přestaň mi vykat, ty protivo!” Vzlykla stále ještě s hlavou na jeho rameni.
Severus Snape se vítězně usmál.

Konec