Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Hrad spal klidným spánkem, jako by se bývalo naprosto nic nestalo.  Severus rychle prošel chodbami do svého kabinetu a zavřel za sebou dveře. Nejprve zkontroloval Pobertův plánek. Zdálo se však, že všichni jsou tam, kde být mají, s výjimkou Brumbála, který, jak si Severus snadno domyslel, byl asi právě u ministra.

‚Musíš něco udělat.‘ Rozčileně počal přecházet po místnosti s rukama přitisknutýma na spáncích. ‚Přemýšlej!‘

Snažil se úporně soustředit, ale pomyšlení, že Julii snad zrovna v tuto chvíli vysávají duši z těla mozkomoři, jej téměř ochromovalo. Pojednou se prudce zarazil.

‚Budu vůbec schopen žít, pokud ona zemře nebo zešílí?‘ uvědomil si. Bylo to bleskové jasné prozření. Tolik mu na té dívce záleželo! Její život byl pro něho důležitější, než vlastní.

‚Mám se tam vrátit a pokusit se ji zachránit?‘ zahleděl se na okamžik do prázdna.

‚Ale i kdyby se mi to povedlo, jak dlouho potrvá, než se vše donese Smrtijedům a Voldemortovi? Potom bych ohrozil i celé Bradavice, pokud bych se zde chtěl skrývat.‘ Věděl, že Jeho hněv je hrozný, stejně tak, jako Jeho touha po pomstě. Zároveň však cítil, jak s každou minutou, zatímco on se zde zmítá v pochybnostech, vyprchává z Julie život. 

Ne, nemohl již déle otálet. Přistoupil ke krbu, vhodil do ohně hrst letaxu a zvolal:
“Lupine, tady Snape, musím s tebou mluvit! Můžu vstoupit?”

Chvíli trvalo, než se ozvala ospalá odpověď. Snape mezitím několikrát nervózně přešlápl.

“Co zas chceš, ty jeden bastarde… Tak pojď, když jinak nedáš.”

Severus vkročil do ohně.

“Tak co je, co se stalo?” promluvil Remus Lupin a mnul si dlaní bledý, pohublý obličej.

Stál ve vybledlém pyžamu, které mu bylo značně velké, před krbem ve své ložnici v domě, v němž měl své sídlo Fénixův řád, a snažil se alespoň trochu zahřát tím, že si pevně držel ruce založené k tělu. Trochu nepřátelsky a trochu pobaveně zahlížel na muže před sebou. Od té doby, co neučil v Bradavicích, nebral si v jednání s tímto svým dřívějším nepřítelem servítky. Byli sice spolu v Řádu, ale k přátelství měli daleko, to každý věděl. Ačkoli po smrti Siriuse Blacka se cosi mezi nimi změnilo…

“Malfoy právě poslal do Azkabanu jednoho studenta z mé koleje. Brumbál šel za ministrem. Ale je dost možné, že to nestihne. Zkrátka, musím se dostat do Azkabanu a zachránit ji. A ty mě budeš krýt,” odvětil Severus, zatímco zelené plameny kolem něj dohasínaly.

“Ji?” hodil po něm zvídavý pohled Lupin.

“Tak uděláš to?” ignoroval jeho poznámku Snape a vykročil z ohniště.

“A co přesně mám udělat?”

“Budeš předstírat, že jsi já, zatímco budu pryč. Vezmeš si mnoholičný lektvar…”

“Tak moment, moment!” zarazil jej Remus. “Podívej, nikdy jsme nebyli kamarádi, že jo. Najednou mě zburcuješ vprostřed noci…”

“Teď není čas na hádky, Remusi! Ona umírá!” chytil jej Snape za pyžamo pod krkem, až několik knoflíků s cinkotem upadlo.´

“Fajn!” zvedl ruce Lupin na znamení, že skládá zbraně. “Ale vyžaduji, abys mě uvedl do děje, než se do toho pustím!”

“Znáš Guruse Reada?” netrpělivě souhlasil Snape.

“Toho Smrtijeda? Jistě.”

“Je to jeho dcera. Postavila se proti němu a on ji za to pronásleduje. Brumbál ji sice vzal do Bradavic, ale Malfoyovi se podařilo ušít na ni boudu a teď je obviněná z pokusu o vraždu a sedí v Azkabanu.”

“Dobrá. Dejme tomu, že uskutečníme, co navrhuješ. Ale jak se hodláš dostat do Azkabanu a hlavně jak se hodláš dostat potom ven?” podotkl Lupin.

“To netuším,” přiznal Snape. “Ale udělám to.”

“Pak tedy hodně štěstí. Ale se mnou nepočítej,” pokrčil rameny Remus.

“Lupine!” výhružně k němu pokročil Snape.

“Promiň, ale nehodlám se účastnit zřetelně sebevražedné akce!” vysvětlil Remus. “Je ti jasné, že se odtamtud už nevrátíš? Ty nejsi Black!”

“Ne, ale stále jsem ještě oficiálně Smrtijed, takže mám do vězení vstup volný a mozkomoři  se neodváží na mě zaútočit.”

“A ta holka? Až ji povedeš ven, to si myslíš, že ji jen tak pustí?”

Snape chvíli mlčel. Věděl, že to je slabé místo v jeho plánu.

“Další věc je, že pokud se Brumbálovi jakýmkoli způsobem podaří přesvědčit Popletala o její nevině, jak moc jí prospěje, když vyjde najevo, že zatím utekla?” pokračoval Lupin, zatímco si oblékal ošumělý svetr.

“Mám tedy nečinně čekat a ona zatím pomalu zešílí?!” zatnul pěsti bledý Snape.

“Hm. To ne,” zamnul si bradu Remus a posadil se do křesla. “Což takhle přesvědčit Smrtijedy, že ji potřebují mimo Azkaban. To by nešlo?” navrhl po chvíli.

“Že ji potřebují...” Severus se na okamžik zahleděl někam do dáli. “Vílí krev je důležitá přísada lektvaru neohroženosti. Musí se odejmout ještě živé víle...” přemýšlel nahlas.

“Ona je víla?” zamrkal Lupin.

“...Voldemort by jistě ocenil trochu neohroženosti,” pousmál se drsně Snape.

“Takže stačí, když jej trochu popostrčíš...” zamnul si Remus dlaně.

“Půjdu za ním okamžitě. Ty se zatím spoj s Brumbálem a řekni mu o plánu. Pokud se mi to podaří, dostanu ji odtamtud ještě dnes v noci. Teď je půl páté. V devět večer se dost možná s ostatními Smrtijedy sejdeme na obvyklém místě. Máte tedy celý den na to, připravit nějakou akci. Brumbál ví, kde to je,” rychle promluvil Severus a vkročil do krbu.

“Buď bez obav. S trochou štěstí se nám s Brumbálem povede dát dohromady pár lidí z Řádu a možná i nějaké bystrozory,“ přikývl Lupin a pozoroval, jak černá postava mizí v plamenech.

Potom s povzdechem sešel po schodech do kuchyně, mávnutím hůlky si připravil silnou kávu a vrátil se do prvního patra domu na Grimmauldově náměstí. Otevřel jedny dveře pokoje a nakoukl dovnitř. Místnost byla prázdná, jen na portrétu na zdi hlasitě chrápala nějaká postava.

“Phineasi? Vím, že nespíš. Běž se, prosím tě, podívat po Brumbálovi a řekni mu, že s ním potřebuji mluvit,” rozkázal. Muž na obraze se znechuceně narovnal a s uraženým výrazem zmizel za okrajem rámu. 

“Pane?”

“Ccco chccešš?” zasyčel studený hlas.

“Přináším ti zprávy,” promluvil klidně Severus Snape. “Podařilo se nám uvěznit tu Readovic holku.”

“To vím užžž dávno. Proččč mi to říkáššš až teď?”

“Omlouvám se, myslel jsem...”

“To ti possslední dobou moccc nejde, Ssseverusi,” jedovatě se zachechtal hlas.

“Máš pravdu, pane. Důkazem toho je i skutečnost, že jsem ji zapomněl podříznout, než jsem ji nechal mozkomorům.”

“Proččč tě to tak mrzí? Najdi sssi jinou na hraní...”

“To jistě brzy udělám. Ale asi se mi nepodaří chytit zrovna vílu.”

“Začínáš se ssspecializovat?” znovu se ozval ostrý smích.

“To ani ne, ale chtěl jsem vílí krev do jednoho mocného lektvaru.”

“Něco zajímavého?”

“Lektvar neohroženosti, můj pane. Chtěl jsem ho připravit pro vás.”

“Mmm... říkáš neohroženossst?”

“Přesně tak. Ale teď už je to jedno.”

“Vrať se tam a vezmi sssi, co potřebuješšš. Chci ten lektvar.”

“Šel bych rád, pane. Ale musí to být ještě teplá krev z živé víly. Navíc by to mělo být skupinové obětování... Nejlépe za úplňku.”

“Dnesss je nov. Přiveď ji tedy na obvyklé místo . Máme se sice setkat až za deset dní, ale pro jednou udělám výjimku. Kolik potřebuješ lidí?”

“Stačí sedm, včetně toho, kdo chce pozřít lektvar. Pije se ještě za tepla.”

“Sssvolám tedy své nejvěrnějššší. A teď jdi. Přiveď ji tam hned po setmění. Ministerstvo si zatím bude myslet, že chcípla v Azzzkabanu.”

“Myslím však, že se jí mozkomoři nebudou jen tak chtít vzdát,” namítl.

“O to se nessstarej. Dělají to, co chci já,” zachechtal se hlas.

Severus se tedy uklonil a zmizel v ohni. 

Nad Azkabanem vyšlo slunce. Ne však pro ty, kdo byli zavření v jeho temném podzemí. Julie se třásla v rohu kobky a snažila se dát dohromady myšlenky. Bylo jasné, že se v Bradavicích podniká něco na její záchranu. Věděla to. Ale kolik dní potrvá, než ji odsud dostanou?  Azkabanští strážní ji zatím nechávali na pokoji. Netušila, proč. Kdesi vzadu v hlavě však tušila, že to nebude nadlouho...

Nedokázala odhadnout, kolik času uběhlo, když se vzduch najednou zřetelně ochladil. Zvedla pomalu hlavu. Dveře se otevřely dokořán a ona spatřila temné siluety. Mozkomorové přicházeli. A bylo jich mnoho. Skrčila se ještě víc v rohu cely a sklonila hlavu. Nechtěla se jim dívat do tváří, nevěděla vlastně ani, zda nějaké mají. Srdce se jí rozbušilo jako o závod a dech se jí zrychlil. Třásla se po celém těle.

První postava k ní přistoupila a sípavě se nadechla.

“Ne!!!” vymrštila se však náhle dívka s hůlkou  ruce. Ruka se jí sice třásla, ale i přesto křečovitě svírala zbraň.

“EXPECTO PATRONUM!!!” zaburácela a zářivý proud světla zaplnil místnost.

Vzpomněla si na to, jak ji pohladil po vlasech. A na učebnu obrany proti černé magii, kdy jí řekl, že se na něho může spolehnout. A nakonec na tanec...

Zdálo se, že se stvůry lekly. Couvly o několik kroků a jakoby zplihly. Julie se snažila nemyslet na to, že je marné zkoušet je porazit, když je jich plný Azkaban a že neví, jak dlouho jí vydrží těch několik málo hezkých vzpomínek proti obrovské přesile temných stvůr.

Ale čím více na to nechtěla myslet, tím bledší bylo světlo, které vycházelo z její hůlky. A postavy opět pokročily dopředu. Nakonec kouzlo zhaslo docela. Zděšeně se podívala před sebe.

To, co následovalo, překonalo všechna její nejhorší očekávání a obavy. Kdykoli jí někdo vyprávěl o mozkomorech, snažila se představit, jaký je to pocit, když vás napadnou, ale tohle bylo o mnoho horší, než i ta nejhorší fantazie.

Vrhli se na ni, jako by ji chtěli roztrhat na kusy a vlastně to byl přesně takový pocit. Jako by z její měkké duše odervávali svými bezednými, bezzubými ústy ty nejjemnější a pro ně nejšťavnatější části. Trhali ji zevnitř.

Hlavu jí okamžitě zaplnily podivné zvuky a ona ucítila, jak klesá na kolena. Hůlka jí vypadla z ruky.

Hleděla do slizkých, smrdutých úst nejbližšího mozkomora a tělem se jí šířil štiplavý chlad. Pojednou se zvuky v hlavě zesílily a ona rozeznala, čí je to hlas:

‘Ne, Gurusi, prosím tě! Neee!’

To byl hlas její matky. A zároveň její poslední slova, než zemřela. Gurus Read ji umučil svým Cruciatem. Tak silná byla jeho zloba.

Zatmělo se jí před očima. Mozkomoři se ještě chvíli pásli, ale potom odpluli temnou chodbou. Nebylo jejich zvykem zničit si čerstvého vězně hned první den. Věděli, že lidská duše je podivuhodně houževnatá. Dokáže se hojit velmi rychle a tím jim poskytuje možnost hodovat na jednom člověku dny, týdny i měsíce.

Muselo být o hodně později, když zase přišla k sobě. Otevřela oči a okamžitě se rozplakala. Na malou chvíli totiž měla pocit, že se jí jen zdál odporný sen. Byla tak slabá, že se ani nepokoušela pohnout. Ruce a nohy  necítila chladem. Jako by umrzly. A hlavu měla prázdnou. Až na tu nejhorší vzpomínku - na vraždu své matky.

Teď věděla, jaké to je, ztratit všechny iluze a hezké pocity. Poloviční smrt. Víc než poloviční. Když umírá duše, srdce bije naprázdno... Trhavě se rozvzlykala.

A náhle zase ten chlad. Přestala brečet a zatajila dech. Bála se podívat, ale věděla, že jsou opět tu. Pevně zavřela oči. Prudké trhnutí v prsou ji donutilo obrátit se na záda. Další trhnutí. Hruď se jí nadzvedla a hlava bezvládně zvrátila. Byli tentokrát jen dva a střídavě prudce požírali její nitro. Zdálo se to nekonečné. Měla pocit, jako by ji převraceli celou naruby s cílem vyždímat z ní maximum... Ale nakonec opět odešli, nechávajíc jí prázdnou jako splasklý míč. Už ani necítila lítost, pouze neurčitý strach z toho, co neodvratně přicházelo...

Probral ji nějaký hluk. Neměla sílu otevřít oči, ale zřetelně slyšela nějaké zvuky. Mozkomoři kromě sípání hluk nepůsobili, proto ji tak zaujalo, když to uslyšela. Kdesi v nejzazším koutku duše ji cosi bodlo. Maličký střípek naděje... Ale brzy zalitovala, když se ve dveřích opět zjevila beztvará postava v cárech. Pokročila až k ní a naklonila se k její tváři. Julie děsem rozevřela oči. Mozkomorova ústa se roztahovala jako obrovský tunel.

‘Poslední polibek,’ blesklo jí hlavou.

Uslyšela jeho sípavý nádech a na krku ucítila ledovou slizkou ruku. Hlava se jí sama zaklonila. Trochu ji udivilo, že to bolí. Duše by přece měla být plynná. A tohle byla bolest, jako když vám někdo trhá kus masa z hrudi.

‘Ať už to skončí,’ zapřála si a dlouze vydechla.

“EXPECTO PATRONUM!!!” ozval se náhle čísi hromový hlas.

Mozkomor překvapeně zavřel ústa. V následujícím okamžiku zlostně zachroptěl, když jej cosi odmrštilo do dálky.

Julie nechápala, co se děje. Jako v mlze viděla vysokou siluetu, jež se nad ní sklání. A potom ucítila známou jemnou vůni a poznala ji. Slzy se jí rozeběhly po tvářích.

Vynesl ji ven v náručí a připadalo mu, že je podezřele lehká.

‘O několik šťastných vzpomínek lehčí,’ pomyslel si a velmi smutně se usmál.

Položil ji na měkké polstrování sedadla kočáru a ten se okamžitě odlepil od země. Byla v bezvědomí, jen občas jejím tělem projel nekontrolovatelný třes. Odhrnul jí zvlhlé vlasy z tváře, která vypadala o pár let starší. Temně fialové stíny pod očima, namodralé rty.

Na zápěstí nahmatal jen velmi slabý a nepravidelný puls. Zjevně byla velmi podchlazená. Zmocnil se ho strach. Přece jen je dost mladá a nevydrží tolik, co dospělý muž. Rychle svlékl plášť a zabalil ji. Ale třásla se stále víc a prudčeji. Vzpomněl si na svou placatku a sáhl do náprsní kapsy. Nebyla tam. Musel ji někde po cestě vytratit.

“Ale ne. Teď mi přece neumřeš,” řekl tiše a nadzvedl jí trochu hlavu v dlaních.

Její tváře byly zcela ledové. Zachvátila ho beznaděj. Viděl toho již v životě dost a poznal přicházející smrt. Znovu ji chytil za ruku a počítal tep.

“Prosím, tohle mi nedělej!” zamumlal a na okamžik pevně zavřel oči.

“Zebou mě... ruce,” zachraptěla najednou.

Trhl sebou a pohlédl na ni. Nepatrně zvedla koutek úst.

Okamžitě uchopil obě její ruce a po chvíli přemýšlení, kdy hledal, čím by je zahřál, si je přiložil na hruď pod hábitem.

„To je… lepší,“ slabě se usmála.

„Dostanete se z toho, slečno Readová, slibuji.” Rozhodl se, že na ni bude mluvit, aby ji tak udržel při vědomí.

„Přišla jste o pár pěkných vzpomínek, ale to se pokusíme napravit,” pousmál se. Musel ji za každou cenu dostat z toho šoku, ve kterém byla. Tušil, že její třes není jen od chladu, ale že má rovněž původ nervový.

„Máte ráda nějaké jídlo?“ začal neohrabaně.  „Eh, to je stupidní dotaz, ovšem, že něco ráda jíte... tedy, představte si ten pokrm. Cítíte, jak voní a jak vás zahřívá zevnitř?”

Trochu kývla.

“Fajn. Teď si představte, jak si nabíráte toho pokrmu plnou lžíci. A představte si, že sedíte na slunci... třeba někde na pláži, nebo v zahradě. Slunce vás hřeje do obličeje. Cítíte to?”

Znovu kývnutí a dokonce chabý úsměv.

“Pojď... blíž,” zašeptala a sevřela dlaněmi látku na jeho hrudi.

Opatrně se přitiskl těsně k jejímu studenému, ale již netřesoucímu se tělu. A tak setrvali celou cestu.

Testrálové zastavili na okraji jakéhosi neznámého temného lesa a muž pomohl dívce z vozu. Vnořili se do stínu stromů.

“Co tu děláme?” nechápala.

“Nemůžeme se vrátit do školy.” Snažil se to sdělení oddálit co nejvíce, ale nyní již musel s pravdou ven. “Zatím si všichni Smrtijedi myslí, že jsem vás odvedl z Azkabanu, abych vás obětoval.” Sklonil trochu hlavu.

Němě se na něho podívala.

“Tohle jsme vymysleli. Nic lepšího nás bohužel nenapadlo,” pokrčil rameny.

“Nás?”

“Mě a Lupina, to je jeden z členů Řádu. Nemohli jsme spoléhat, že Brumbál přesvědčí ministra o vaší nevině... A udělali jsme dobře. Myslím, že jsem přišel právě včas.” Mávl hůlkou a před nimi se rozhořel oheň. “Tady počkáme.” Pokynul jí, aby se posadila na spadlý strom blízko plamenů.

Poslechla beze slova, stále ještě zachumlaná do jeho pláště.

“Potřeboval jsem důvod, proč by vás Smrtijedi měli chtít mít mimo Azkaban. Pán zla se momentálně domnívá, že pro něho připravím lektvar neohroženosti...”

“Z vílí krve,” doplnila.

Chvíli na ni jen tak hleděl. “Jste velice nadaná studentka,” řekl potom vážně.´

“Nejsem studentka,” zavrtěla unaveně hlavou a pohlédla na něho smutným pohledem.

“Už nikdy nebudu... dítě,” dodala. Nedokázala popsat, jak se nyní cítí. Ale najednou jí všechno, co souviselo se školou, připadalo na hony vzdálené a banální. Jakoby byla nucena dospět, za těch několik hodin v Azkabanu.

Přikývl. Chápal její pocity. I on tehdy vyšel o deset let starší.

Najednou si na něco vzpomněla.

“Ten poslední... skoro mě...”

“Ano, políbil. Byli rozlícení, když jsem si pro vás přišel,” řekl rychle. Nechtěl, aby se k tomu v myšlenkách vracela.

“Omlouvám se, že pro vás nemám čokoládu, ale nestihl jsem se nikde zastavit na cestě od Voldemorta,” pousmál se.

“Na cestě od Voldemorta...“ zopakovala zamyšleně, něco jí na tom nesedělo. Znělo to tak fádně – jakoby byl ve výkonu povolání… Tak prostě vyslovená slova, zbavená jakékoli emoce… Náhle jí to došlo.

„Říkáte jeho jméno,“ podotkla a zkoumavě se na něj zahleděla. Jen mlčky kývl.

„Myslela jsem, že…“

„Že toho nejsem schopen?“ smutně se pousmál. „Je to součást mé role. Očekává se ode mě, že se ho budu bát. Každý se ho přece bojí. A nikdo, až na pár výjimek, není s to bez děsu vyslovit jeho jméno. Je to ovšem jen hloupá pověra. Ve skutečnosti sílí jeho moc právě takovou zaslepenou bázní, jakou k němu chová většina kouzelníků,“ odevzdaně pokrčil rameny. „Já z té ubohé přezdívky nemám strach. Znám ho dobře a děsí mě na něm daleko víc jiné věci…  Nejsem však naštěstí tak pošetilý, abych se nepokrytě vychloubal svou odvahou a tím na sebe upoutával zbytečnou pozornost,“ zkřivil rty.

„Narážíte na mé chování,“ sklonila kajícně zrak.

„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Možná trochu,“ připustil potom. „Ale s tou nadutostí jsem měl na mysli někoho zcela jiného,“ opět se mu v očích zlobně zablesklo.

„Harryho Pottera,“ pochopila. „Ale přemýšlel jste někdy nad tím, proč to vlastně dělá? Já ano. Od chvíle, co přišel do kouzelnického světa, ho krmí tím, jak je výjimečný a on věří, že není. Ví, že proti Voldemortovi je skoro bez šancí a ví, že se nemůže před ním nikde schovat. Všude ho znají, každý si ukazuje na jeho jizvu. On se tím suverénním vystupováním snaží dodat sebedůvěry. Co jiného mu zbývá? Rodiče mu zemřeli…“

„Snažíte se mě tímhle dojmout?“ přerušil ji trochu ostře. „Tak na to raději rychle zapomeňte. Už to zkoušely jiné kapacity… Ani Brumbálovi se to nepovedlo. Nemá to smysl. Podle mého neopatrnost, zatvrzelost a ješitnost jsou vady charakteru. Ani jedno pro mě neznamená klad,“ skončil zamračeně s tvrdým pohledem upřeným do ohně.

Chvíli bylo ticho. Julie přemýšlela, jestli si Severus vůbec uvědomuje, že právě tyto vady charakteru má i on sám. Kdyby byl opatrný, neučinil by nic z toho, co právě dělá.

‚A bez zatvrzelosti a ješitnosti by to ani nebyl on,‘ pousmála se.

Potom první prolomila mlčení: „Vždycky mi vrtalo hlavou, proč jste si Harryho nechal v kurzech pro OVCE, když...“ Neodolala a zeptala se, i když věděla, že jí do toho nic není a že ho její otázka možná popudí ještě víc.

„Měl hodnocení Nad očekávání,“ zabručel však celkem klidně Snape a sklonil pohled.

„Je mi sice jasné, že jemu, Weasleymu a Longbottomovi musela komise nadržovat, ale proti jejímu hodnocení se nelze odvolat,“ pokrčil rameny a zatvářil se, že domluvil.

Julie pochopila, že nemá cenu pokračovat v rozhovoru tímto směrem. I když by jednou velice ráda zjistila, co se vlastně tak strašného stalo mezi Harrym a profesorem, neboť slyšela, že jejich pověstná oboustranná zarytá nenávist trvá již od prvního dne, kdy Harry nastoupil do Bradavic. Ginny jí o tom vyprávěla. Říkala něco o tom, že ze strany profesora je to velmi stará záležitost - že Snape nenáviděl již Jamese Pottera, Harryho otce. Ale o tom by se teď Severus asi bavit nechtěl...

“Co tedy se mnou vlastně bude?” zeptala se tedy dívka po chvíli, aby nějak změnila ošemetné téma.

“Asi za hodinu se dáme na cestu. Smrtijedi tu mají místo, kde se obvykle setkávají. Je to nedaleko. Spoutám vás a budu předstírat, že vás chci zabít. Než k tomu však dojde, zakročí Brumbál s Lupinem, alespoň doufám, a zachrání vás,” stroze shrnul celý plán.

“A když nepřijdou včas?”

“Potom budeme muset improvizovat. Já mohu začít třeba tím, že je všechny uspím falešným lektvarem neohroženosti. Stačí vynechat několik přísad a vznikne těkavá látka se silným uspávacím účinkem,“ pokrčil rameny a poodhrnul lem hábitu. Ve tmě zasvítilo mnoho malých lahviček pečlivě zasunutých v kapsách saténové podšívky.

“Nebylo by tam trochu zahřívacího lektvaru?” otázala se.

“Ten jsem někde ztratil,” zamračil se. “Ale,” přemýšlel a probíral se nádobkami,”vypijte tohle,” podal jí zelenou tekutinu.

“Co je to?” zatvářila se překvapeně, když trochu upila.

“Absinth,” pousmál se rozpačitě. “Jediný z jedů, které v primární fázi pomáhají, než zabijí. Tedy, jediný jejich zástupce,  co  mám zrovna  u sebe. Zbytek těch věcí,” přejel po lahvičkách,” by vás zabil v pěti minutách.”

“A tohle mě tedy nezabije?” zeptala se s úsměvem.

“Naopak, pro jednou vás to spíše posílí. Tohle zabíjí jen při pravidelném podávání v malých či velkých dávkách.” Zase se tak podivně usmál a pokynul jí, aby se ještě napila.