Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Oheň vesele praskal, obloha již docela potemněla, Julie dopila poslední kapku tekutiny a zachumlala se do pláště. Bylo jí celkem dobře. Cítila se příjemně ospalá... Věděla, že by se měla bát setkání se Smrtijedy, ale po pravdě řečeno, po tom, co zažila v Azkabanu, ji setkání s jejím vyvedeným tatínkem nijak zvlášť neděsilo. Přes plameny ohně spokojeně pozorovala muže naproti ní. Stál a dlouhou větví rozhrnoval hořící dřevo. Jeho tvář v blikajícím červeném světle plamenů vypadala téměř přízračně.  Bylo to zvláštní, být sama v lese s ním. Nebýt uplynulých událostí, asi by nevěděla, jak se v takové situaci chovat.  Mluvit s ním jako s profesorem, nebo jako s přítelem? Nyní však nic takového řešit nemusela. Jejich vztah vykrystalizoval během těch několika hodin, kdy se oba pohybovali na hranici smrtelného nebezpečí. V této chvíli tu stáli proti sobě dva lidé, ne jako Snape a Julie – profesor a studentka. Pouze dvě bytosti, dvě spřízněné duše.

“Nebolí vás něco?” zeptal se náhle, když zjistil, že se na něho dívá.

Zavrtěla hlavou.

“Je vám teplo?”

Přikývla.

“Mám hlad,” připustila po chvíli přemýšlení.

Jen se chápavě usmál. “Já... něco bych chytil a upekl, ...ale zde se potuluje jen všelijaká nejedlá havěť...”

Musela se rozesmát při představě, jak profesor nahání po lese zajíce. Zdálo se, že právě toho však chtěl docílit a že je šťastný, že ji rozveselil. Nějak mu zasvítily v té tmě oči...

“Nechceš jít blíž?” zdráhavě na něho upřela pohled.

Pomalu, ale odhodlaně zavrtěl hlavou.

“Budeme muset jít,” podíval se na oblohu.

Zvedla tedy hlavu a spatřila znamení zla. Plulo nízko nad stromy, takže jej bylo vidět jen, pokud byl člověk v lese a zdvihl hlavu.

Beze slov tedy pokročila k němu a natáhla ruce.

“Petrificus,” zamumlal. Potom ji vzal opatrně pod paží, rozsvítil hůlku a vykročili.

Lesní mýtina  již hořela loučemi v rukou shromážděných postav v černých kápích. Stály v hloučku a hlasitě se bavily. Občas se ozval skřehotavý smích.

“Támhle ji máme! Snape ji na příkaz našeho pána vytáhl z Azkabanu!” zachechtal se menší muž zlověstně a ukázal ostatním na okraj mýtiny, kde se právě vynořily z lesa dvě siluety.

Snape šel asi dva kroky za Julií a mířil na ni hůlkou.

“Dvakrát do Azkabanu v jednom dni! Snape, ty jsi zvíře!” pousmál se Malfoy a uznale poplácal Severuse po zádech.

“Možná mi to trochu chybí,” odvětil ten ledovým tónem. Ostatní se rozesmáli.

“Přivaž ji, všechno jsme připravili,” ozval se nakřáplý hlas vysokého hubeného muže. Julie sebou škubla při tom zvuku. Byl to Gurus Read. Hlavu měl zahalenou kápí, ale hlas i postava jej prozrazovaly.

Snape ji dovedl ke kůlu uprostřed louky a pomocí kouzla ji k němu připoutal. Julie ho pozorovala, když jí tělo ovíjely neviditelné provazy. Na jeho tváři byl strnulý výraz, podobný kamenné masce. Skoro by to nahánělo hrůzu, kdyby nevěděla, že je to tentýž muž, který ji v náručí vynesl z Azkabanu.

Rozhodla se, že bude hrát tichý děs, jelikož to bylo nejméně náročné a ona nikdy nedovedla dobře předstírat. Navíc tušila, že kdyby otevřela ústa, musela by Guruse Reada zasypat urážkami. Snape se nyní již bavil v hloučku s ostatními Smrtijedy a ona zůstala sama. Snažila se tedy alespoň zachytit něco z jejich rozhovoru.

“Dobrá krev se nezapře!”

“Tahle bude taky dobrá, ovšem pro něco jiného...”

Slyšela jen útržky toho, co si povídali. Musela přemýšlet, jak je to divné. Jeden z nich byl přece její otec! A přesto k němu necítila zhola nic a on k ní dokonce nenávist.

Z myšlenek ji vytrhlo cosi zvláštního. Přímo před ní se pojednou jakoby vzňala zem a z kouře a dýmu povstala postava. Byla to vytáhlá, hubená postava ve stejné kápi, jako měli Smrtijedi, kteří se nyní hromadně klaněli před tímto mužem - hadem
‘Voldemort,’ pomyslela si.

“Zzzdravím vásss, moji milí!” zasyčel. Potom se zadíval jejím směrem. Měl rudé oči, ale Julie to znala ze Severusových vzpomínek, takže ji to nezaskočilo. Pouze v duchu konstatovala, že to, co se říkalo, je pravda. Střet s Brumbálem a Harrym vloni na ministerstvu jej zřejmě těžce poznamenala a tím i vrátila o krok zpět v jeho snaze nabýt opět svou lidskou podobu. Toto syčící monstrum se člověku blížilo jen velmi vzdáleně.

“Ssskvělá práce, Ssseverusi,” usmál se křivě a odhalil řadu špičatých, ostrých zubů.

Přistoupil k ní a kostnatou horkou rukou ji uchopil pod bradou. Uhnula pohledem, věděla, že on je mistrem nitrozpytu.

“Vida, nebojí ssse,” zvedl tenké obočí a trochu zesílil sevření její tváře. Ruka mu přímo žhnula.“Slyšššíte! Ona se nebojí!” otočil se na Smrtijedy.

“Snad trocha Cruciatu... to  pokaždé  zkrotilo její matku...” navrhl Read a chraptivě se zasmál.

“Otec... má vždy pravdu,” otočil se Voldemort k Julii. “Že?” vyštěkl na ni.

“Začni!” pokynul Readovi  a jakoby bez zájmu poodešel stranou.

“Crucio!” zvedl Gurus Read hůlku s úsměvem a Julie vykřikla. Znala to. Nebylo to poprvé, kdy ji takhle mučil, ale bolelo to pořád stejně. Tělem jí projelo na tisíc bodnutí nožem.

“Ssstačí. Teď ty!” ukázal náhle Pán zla na Snapea. Julie prudce zvedla hlavu.

“Crucio,” mrazivým hlasem pronesl Snape. Ucítila trhnutí. Celé tělo se jí roztřáslo, ale nebolelo to.

‚Pro použití kletby Cruciatus je zapotřebí cítit nenávist, nebo alespoň odpor k mučenému objektu, jinak je kouzlo bez efektu!‘ vybavila se jí poučka z Historie smrtících kleteb. Pro jistotu tedy trochu zasténala.

“Malfoyi!” rozkázal Voldemort.

A opět tělo v jednom ohni.

“A teď já,” postavil se proti ní a ukázal na ni... jen prstem. “Crucio,” skoro zašeptal.

“Neee!” vydralo se jí z hrdla. Bolest byla tak silná, že měla pocit, jako by se celá rozpadala. Pán zla rozhodně uměl mučit. Zdálo se jí to nekonečné, všechny vnitřnosti v těle ji pálily, každičký kousek těla se svíral hroznou bolestnou křečí. Nevěděla, jak dlouho to vydrží. Vypadalo to, že se Pán zla velice dobře baví...

Ale i on přestal.

“Jdi na to, Snape. Je připravená,” pokynul Severusovi a počal obcházet po obvodu mýtiny. Severus k ní přistoupil. Trochu ztěžka zvedla hlavu, aby na něho viděla. Byl bledý jako stěna, ale stále měl svůj kamenný výraz. Hůlkou si rozdělal oheň pod připraveným kotlíkem a vyňal z pláště několik lahviček.

“Tak neloudej se, Sssnape!” zasyčel Voldemort.

“Nemohu to zrychlit, pokud se mi to má povést, můj pane,” zavrčel Severus a dál zvolna míchal příměsi v kotlíku. Na Julii se ani nepodíval.

Pojednou se ozval z lesa nějaký šelest. Smrtijedi se počali rozhlížet a brzy odhalili příčinu hluku. Ze všech stran se totiž na okraji lesa objevovaly siluety kouzelníků s hůlkami v pohotovostní poloze. Byli to bystrozoři. Mýtina se v okamžiku zcela osvětlila jasnou září ze stovky pochodní.

‚To není možné!‘ pomyslela si. Kde se tu mohlo vzít tolik bystrozorů, to nechápala.

Vzápětí stačila koutkem oka zaznamenat, jak se její otec s prásknutím přemístil. I Snape a Malfoy někam zmizeli. Ostatní Smrtijedi se dali na útěk směrem do lesa, následováni každý jedním či dvěma bystrozory.

Zůstal jen Voldemort. Byl rozezlen. Kápě se mu svezla z lebky a odhalila jej v celé jeho hadí kráse, když stanul proti Brumbálovi a zdvihl tenkou hůlku.

„Avada kedavra!“ zasyčel. Zeleně se zablesklo.

„Co se s tebou stalo, Tome?“ starostlivě se ozval Brumbálův medový hlas. Kouzlo jej nemohlo zranit pod stříbřitým štítem, jenž jej obklopoval.

„Avada kedavra!!!“ rozlíceně opakovalo monstrum. Opět zelený záblesk.

„Ale Tome,“ smutně se usmál Brumbál.“Dobře se podívej. Nás jsou stovky a ty jsi sám.“

A ukázal kolem sebe. Byla to pravda. Julie přimhouřila oči a zkoušela rozeznat tváře kouzelníků, jež obklopovali v širokém kruhu mýtinu, avšak bezvýsledně. Potom zaslechla jakousi syčivou nadávku. Když obrátila hlavu zpět, rozplýval se nad místem, kde před chvílí Pán zla stál, jen šedý obláček kouře.

“Jste v pořádku, slečno Readová?” zazněl vedle ní hlas Albuse Brumbála. Pouta se svezla k zemi a ona vrávoravě pokročila dopředu.

“Pomozte slečně Readové!” rozkázal ředitel dvěma bystrozorům. Ihned ji podepřeli každý z jedné strany a vydali se směrem z lesa. Nevěděla, jak daleko došla, než omdlela.