Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Severus Snape tušil, že se to stalo. Sledoval stopy těch tří na Pobertově plánku od té doby, kdy se za nimi zavřely dveře a viděl, jak se v jednu chvíli zastavily. Potom se stopy chlapců oddělily a stopy dívky hodnou chvíli zůstaly na místě. Ale pak se prudce obrátily a rozběhly se zpět k jeho kabinetu. V očekávání nejhoršího pomalu vstal. Dveře se rozrazily. Julie se vřítila dovnitř, beze slova jej popadla za ruku a prudkým trhnutím vyhrnula rukáv.

‘Je to jasné, Potter žvanil,’ blesklo mu hlavou.

“Ty, ty...!” Odstoupila od něj třesoucí se Julie a zlověstně a zároveň šokovaně si jej měřila pohledem. Potom pomalu sáhla po hůlce.

“Varuji tě, Julie,” řekl se smutným výrazem v bledé tváři.

“Nemluv na mě!” zaječela a namířila mu hůlkou přímo mezi oči.

“Chceš mě zabít?” zeptal se a klidně se na ni zadíval ze své výše.

“Ticho!” zařvala a chytla se levou rukou za čelo. Musela přemýšlet! Měla ve všem hrozný zmatek. Muž, který stál před ní, ten jediný, komu věřila, kterého... myslela si, že jej zná, tak ten byl najednou její nepřítel. Nebezpečný. Lhal jí. Celou tu dobu, již od počátku. Zaplavil ji hrozný vztek. Otevřela ústa, aby vyřkla kletbu.

“Julie, nedělej to,” sáhl do hábitu a také zvedl hůlku.

“Expe...!” Už ale nedořekla.

“Imperio!” zazněl jeho hlas tiše, ale důrazně.

Ruka s hůlkou se jí roztřásla, jak se bránila jeho vůli.

“Nech mě to vysvětlit,” promluvil pomalu.

“Ne!”

“Nejsem jako on. Nejsem tvůj otec.” Blížil se k ní. Zdál se celkem klidný.

“Já vím! Jsi horší! Hnusná zmije! Nechal ses od něho najmout!” sípala Julie. Stálo ji mnoho sil odolávat alespoň částečně jeho vůli. Ale stále ještě na něho mířila hůlkou.

Jen pomalu vrtěl hlavou.

“Máš znamení zla!” oddechovala prudce.

“Je to jen cejch,” tiše drmolil. “Už to nic neznamená.”

“Donutil jsi mě, abych se do tebe zamilovala a pak...”

“Jsi na omylu, snažil jsem se tomu ze všech sil vyhnout.”

“Zabiješ mě, jako on zabil mou matku! Gurus Read neuznával jiné bytosti... Jsi Smrtijed jako on... A já jsem napůl víla... Pořád dokola, nikdy to neskončí!” zalykala se Julie a couvala před mužem.

“Já ti nechci ublížit,” vyslovil zřetelně. „A nikdo mě na tebe nenajal. Ale teď musím něco udělat,” smutně se pousmál.

“Expelliarmus!” zahřímal a Juliina hůlka vylétla vysoko do vzduchu. Vyděšeně na něho pohlédla. Potom se ale otočila a rozeběhla se ke dveřím. Snape jen mávl hůlkou a dveře se neprodyšně uzavřely. Julie se pomalu otočila a čekala na nejhorší. Skutečnost, že se může bránit a dokonce i útočit klidně bez hůlky, jí v tu chvíli vůbec nepřišla na mysl. Strach a zklamání ochromily její úsudek.

“Vím, že mi nevěříš,” promluvil muž a opřel se unaveně o roh stolu. “Mám návrh. Vrátím ti hůlku, ačkoli jsem přesvědčen, že ji stejně ani nepotřebuješ. Ty použiješ kouzlo Legilimens a přesvědčíš se sama. Souhlasíš?”

“To je nesmysl!” třásla se dál Julie.

“Pokládám svou hůlku na stůl,” oznámil a jak řekl, tak i učinil.

“Vracím ti tvou hůlku a věřím, že toho nezneužiješ,” natáhl ruku s cedrovou hůlkou směrem k ní. Třesoucími prsty ji sevřela.

“Udělej to,“ téměř šeptal.

“Stejně se mi to nepovede,” vrtěla zmateně hlavou. Věděla, že Legilimens je složité kouzlo, ať se provádělo s hůlkou nebo bez ní.

“Povede, když se vůbec nebudu bránit.”

Julie zvedla hůlku.

“Legilimens,” řekla potichu a přes slzy se zadívala do černých očí. Bylo to jako elektrický šok. Až to s ní trhlo.

V hlavě se jí najednou začaly míhat obrazy jako ve zrychleném filmu. Byly tam Bradavice, nějací kluci mířili hůlkami na polomrtvé zvíře. Dlouhovlasá dívka se usmívala. Hoch velice podobný Harrymu Potterovi na něco se smíchem ukazoval. Vysoký profesor jí podával diplom. Lucius Malfoy ji poplácával po rameni. Vystrašený muž svázaný v temném lese. Sklepení plné mužů v kápích. Žhavé oči propalující se do ní. Hrozná bolest. Gurus Read a jiní ji s respektem zdraví. Lavice plné mužů a žen. Zeď cely a mozkomorové. A najednou jí Brumbál podává ruku. A potom třída plná hulákajících dětí. A zase ty oči. Další bolest. Další setkání mužů v kápích. Potom sklepní kuchyně starého domu, velký dubový stůl a kolem sedící milí lidé…Bledá tvář Siriuse Blacka a usměvavá tvář modrookého muže. Zelené oči Harryho Pottera plné slz a vzteku. A potom uviděla sama sebe. Stála sama proti sobě jen v osušce. Nakonec její zelené oči v temné chodbě, tanec. 

“Dost!” Uslyšela jeho hlas. Obrazy přestaly. Ale jejich vědomí jí zůstalo. Nedívala se totiž jako divák, ona to prožívala! Cítila odpor, strach, hněv i ...lásku. V kostce zhlédla celý jeho život až do teď. V deseti vteřinách prožila jeho dospívání, dobu, kdy byl Smrtijedem, proces, v němž jej odsoudili do Azkabanu, hrůzu z mozkomorů, jeho obrácení k dobru, příchod do Bradavic, schůze Řádu, hodinu nitrobrany s Harrym i setkání s ní – s Julií… Udiveně na něho upřela oči stále plné slz.

“Hodina... nitrozpytu... skončila,” vyčerpaně se opřel celou vahou o stůl.

„Jak je to možné? Jak to, že jsem to… cítila? Jako bych tam byla…“ otřásla se.

„Když se subjekt plně otevře…“ Svěsil znaveně hlavu. „Navíc máš talent,“ konstatoval a hodil po ní uznalým pohledem.

„To byl... Voldemort?” špitla.

Jen mlčky kývl. Ani se nedivila, že sebou přitom slově netrhl. Dnes už ji nemohlo překvapit nic.

“A ta pohledná žena?”

“Lily Potterová, zabil ji,” tiše promluvil. “Není tam všechno. To nejhorší odkládám,” ukázal na myslánku na jedné z polic.

“Co bylo nejhorší?” opatrně se zeptala.

“Asi ty vraždy. A Azkaban,” sevřel rty.

“A odtamtud tě dostal Brumbál?”

Zase jen kývl.

“A potom jsi vstoupil do Řádu?”

Udiveně na ni pohlédl.

“Harry to říkal...” vysvětlila.

“Asi v tu dobu. Ale ještě před tím, než zemřeli Potterovi,” promnul si unaveně oči.

“Pořád se s nimi stýkáš? S Malfoyem a tak?”

“To je má role v Řádu. A zároveň mé vykoupení,” uhnul pohledem. Přistoupila k němu. Vypadal tak vyčerpaně, hlavu skloněnou, vlasy mu splývaly do bledé tváře... Odhrnula jemně jeden pramen. Cítila, jak se při tom doteku celé jeho tělo napnulo, jakoby čekal útok. Neuhnul však a ani se jinak nepohnul. Jen dál hleděl do země.

“Měla byste už jít, slečno Readová,” pronesl potom tiše.

“Chceš, abych šla?” neovládla se a pohladila ho po mužsky drsné tváři. V mžiku ji pevně chytil za zápěstí.

“Dobrou noc,” řekl rozhodně, aniž by se na ni podíval. Potom uvolnil stisk. Otočila se tedy a vykročila ke dveřím. Zámky se s cvaknutím uvolnily a dveře se samy otevřely.

“Dobrou noc, profesore,” hlesla smutně a zmizela ve tmě.

Otočil se ke stolu a sledoval na plánku její stopy až do zmijozelské věže. Potom vytáhl ze zásuvky dobře známou lahvičku a pořádně se napil. Usnul za malý okamžik v křesle u krbu.

* * *

Druhý den vstal pozdě. Matně si vzpomínal, že se v noci malátně přesunul do své ložnice. Ale stále jej bolelo celé tělo od toho, jak usnul v křesle. Hodnou dobu strávil dáváním se do pořádku. Nakonec kolem desáté vyšel na snídani. V duchu děkoval, že je dnes sobota.

Velká síň byla prázdná. Venku bylo krásně, takže většina studentů pobíhala okolo hradu. Přečetl si noviny, vypil kávu a najednou zatoužil také vyjít na slunce. Měl sice hodně práce, ale slíbil si, že ji zvládne do odpoledne a potom půjde na obchůzku školních pozemků. Potřeboval si vyčistit hlavu a načerpat trochu energie.

Bylo však krátce po páté, když se teprve dostal z hradu. Měl tedy čas přesně hodinu, než bude večeře. Bylo krásně teplo a on se rozhodl jít podél lesa k jezeru. Cestou potkal pár studentů, kteří se vraceli k hradu. Za deset minut byl u jezera. Posadil se na vzdálenější břeh a chvíli hleděl do vody. Obří oliheň se líně převalovala na hladině, vál mírný vánek…

Náhle uslyšel zcela jasně odněkud z lesa srdceryvný výkřik. Postavil se a znovu se zaposlouchal. Někdo tam, docela nedaleko od jezera směrem do Zapovězeného lesa, tlumeně bolestně úpěl. Severus Snape vytáhl bleskovým pohybem z hábitu hůlku a vykročil za tím hlasem.

Ubíral se rychlým krokem asi deset minut stále hlouběji do temného lesa a za tu dobu měl několikrát pocit, že již musí být u zdroje zvuku, ale právě v tu chvíli se hlas ozval znovu o něco dál. Stromy postupně houstly a propouštěly stále méně světla. Severus došel až k jakési prohlubni v zemi, jakési trhlině mezi skalisky, zarostlé kmeny  stromů a keři. A tam, dole pod sebou cosi spatřil.

“Lumos,” zadrmolil. Potom seskočil do prolákliny a sklonil se nad bezvládným tělem.

“Slečno Grangerová?” otočil její tvář ke světlu.

* * *

Julie právě sestoupila po velikém schodišti a namířila si to do Velké síně. Dnešek si opravdu užila. Ráno se probudila se skvělou náladou. Včerejší večer jí dal mnoho. Dal jí pocit, že na straně dobra nestojí sama, že nebojuje proti svému otci sama. Život se hned zdál hezčí. Celý den strávila poflakováním se okolo hradu, prošla celé školní pozemky, potom zašla do knihovny a tam listovala starými cennými spisy až do večeře. Nyní měla hlad jako vlk. Ještě však nebyla ani u dveří do jídelny, když se ve velikých dveřích vedoucích ven z hradu objevil profesor Snape s bezvládným dívčím tělem v náručí.

Studenti, kteří byli stejně jako Julie na cestě na večeři, propukli v divoký řev. To přivolalo i ostatní žáky a profesory, kteří již jedli, a všichni se snažili protlačit k Snapeovi, aby zjistili, koho to svírá v rukou.

“Ticho!” ozval se hromový hlas Albuse Brumbála. “Prefekti okamžitě odvedou své studenty do kolejních věží! Hagride, pomozte, prosím, profesorovi!”

Bradavický hajný se rozběhl ke Snapeovi. Opatrně převzal Hermionino bezvládné tělo a rychle s ním odkráčel do nemocničního křídla. Ostatní profesoři se vydali ihned za ním, když jim předtím Snape stručně vysvětlil, co se stalo. Julie se snažila je následovat, stejně jako Harry a Ron, ale cestu jim zastoupila Minerva McGonagallová.

“Neslyšeli jste? Běžte do svých ložnic, hned!”

“Ale...”

“Hned, jak zjistíme, co se stalo, dáme vám vědět. Slibuji.” Soucitně na ně pohlédla, jinak však byla nekompromisní. Museli uposlechnout.