4. kapitola 2 část S1
Julie jen neochotně odešla do zmijozelské věže. Všichni byli natlačeni ve společenské místnosti a snažili se vydedukovat, co se asi stalo. Dohadovali se jeden přes druhého a některá děvčata dokonce plakala. Julie si však všimla, že Malfoy zde není. Vlastně jej za celý dnešek spatřila pouze u snídaně, kdy se o něčem vzrušeně dohadoval se svými nohsledy. Pokrčila nad tím rameny.
‘Jak se asi cítí Harry a Ron?’ napadlo ji po chvíli.
Večer se změnil v noc. Někteří studenti usnuli v klubovkách u ohně, jiní se odebrali do svých ložnic. Jen hrstka jich ještě byla vzhůru a probírala dnešní událost, když se vchod do místnosti otevřel.
“Slečno Readová, pojďte se mnou,” promluvil profesor Snape, bledší než obvykle. Julie se pomalu zvedla. Nechápala, o co jde. Prošla ven z místnosti a Snape ji následoval.
“Co se stalo?” okamžitě ze sebe vyrazila na chodbě.
Snape jen vytáhl z kapsy pláště starý pergamen a pohlédl na něj.
“Někdo se vás snaží zničit,” řekl potom, zatímco se rychlým krokem ubírali směrem k Brumbálově pracovně.
“Cože?”
“Předpokládám, že nemáte nic společného s tím, co se stalo slečně Grangerové.”
“Ovšem, že ne!”
“Naneštěstí pro vás to však zatím vypadá právě naopak.”
“Co?” vykulila oči.
“U slečny Grangerové v kapse našli vzkaz psaný vaším písmem, ve kterém ji žádáte o schůzku v lese. Domnívají se, že jste ji tam vlákala pod falešnou záminkou, abyste ji mohla zabít.”
“Cože!”
“Klid. Já vím, že to není pravda a Brumbál tomu také nevěří. Ale nemáme jediný důkaz ve váš prospěch...”
“Vždyť jsem byla celou dobu zde!”
“Nešla jste směrem k lesu?”
“To ano, ale kolem poledne...”
“A potom jste byla kde?”
“V knihovně.”
“Viděl vás tam někdo?”
“To nevím, nejspíš ne...”
“Jde o to, že vás někdo viděl kolem půl páté jít se slečnou Grangerovou směrem k Zapovězenému lesu.”
“To je holý nesmysl!”
“Mnoholičný lektvar, milá slečno, je mocný prostředek k ošálení. Nedávno jsem zaznamenal zmizení jedné lahvičky ve svém kabinetu…” Snape se smutně pousmál.
“Kdo by to ale...”
“Nikdo vás nenapadá?” významně na ni pohlédl.
“Malfoy?” odtušila a trochu zpomalila své kroky. Jen pokrčil rameny, ale vyznělo to spíš jako přitakání.
“Co teď...chtějí udělat?” otázala se s mírnou obavou.
“Na slečnu Grangerovou někdo použil hodně silnou kletbu Cruciatus. Možná se už z toho nevzpamatuje.”
“To je ale... to je kletba, která se nepromíjí!”
“Já vím.”
“Ale za to je... Azkaban!” Julii přejel mráz po zádech.
“Já vím,” zastavil se Snape a chytil ji oběma rukama za ramena. Stáli nyní zrovna poblíž výklenku ve zdi, Snape ji tedy rychle zatlačil právě sem. Ještě se podíval na pergamen a potom ztišil hlas: “Ať se budeme snažit sebevíc, nemáme proti nim s Brumbálem bez důkazů žádnou šanci. Jedním z očitých svědků byl totiž bohužel prefekt… Je možné, že na chvíli...”
“Já nechci do Azkabanu!” roztřásla se Julie.
“Já to taky nechci,” zašeptal naléhavě. “Nemůžu teď ale nic udělat! Zatím ne.” A zahleděl se jí zpříma do očí.
“Řekni, že mě tam nepošlou,” zaprosila a oči se jí zalily slzami.
“Teď mě poslouchej,” mluvil rychle. “Je jedno obranné kouzlo. Patronus. Je velmi náročné, ale ne pro tebe. Ty ho zvládneš.”
“Znám ho. Ale nikdy jsem ho nezkoušela,” roztržitě řekla.
“Musíš si vybavit nejšťastnější vzpomínku nebo pocit. A pak řekneš Expecto patronum. Rozumíš?” snažil se zachytit její těkavý vyděšený pohled.
“Oni mi vysajou duši z těla,” drmolila tiše.
“To neříkej! Slyšela jsi, co jsem právě řekl? Jak zní to zaklínadlo?”
“Expecto patronum. To nepomůže. Bude jich moc,” dál sotva slyšitelně mumlala a zírala do prázdna.
“Musíme jít,” uvědomil si. Srdce mu vynechávalo. Chytil její tvář a pohlédl do zelených očí. Připadalo mu, jako by to mělo být naposled. Cítil, jak se její tělo velmi silně chvěje.
“Musím ti něco říct!” tichým hlasem promluvila.
“Ne. Teď ne,” jemně odporoval.
“Musím ti to říct, kdyby...”
“Řekneš mi to jindy,” povzbudivě se usmál. “Až se vrátíš,” dodal ještě a pohladil rudé vlasy.
“A co když se...”
“Nebuď bláhová! Myslíš, že by tě v tom Brumbál jen tak nechal? Myslíš, že bych tě v tom nechal já?” Opatrně jí setřel slzy rukou. Julie zaťala zuby. Nechtěla, aby ji viděl brečet. Nechtěla být zbabělá, ale věděla, že z Azkabanu se jen málo lidí vrátilo. Schovala tvář do černého hábitu na jeho hrudi.
“Půjdeme,” tiše promluvil. Odstoupila a rychle si otřela tvář. Vydali se dál temnou chodbou. Po cestě se snažila hodně mrkat, aby na ní nebylo vidět, že brečela. Šla trochu před Severusem, takže nemohla vidět výraz jeho smrtelně bledé tváře. V tu chvíli, kdy mu zabořila obličej do náručí, myslel, že to nevydrží. Jen s vypětím všech sil zachoval relativní klid, ale uvnitř měl hrozný strach. On tam přece byl a věděl, jaké to je. I dospělí muži tam přicházeli o rozum. Natož mladá, slabá dívka... Najednou stáli u dveří Brumbálovy pracovny. V poslední chvíli stačil nasadit svou osvědčenou kamennou masku. V duchu jen děkoval za ty roky praxe pod Voldemortovým velením.
* * *
“Tak tady jste,” otočil se muž stojící u dveří a křivě se usmál. Měl stříbřitě plavé, dlouhé vlasy, rovné jako koňské žíně. Byl to Lucius Malfoy.
Julie se otřásla až do morku kostí. Tak takhle to bylo! Ani se nemusela ptát, kdo byl ten prefekt, který proti ní svědčil. Naštěstí nemohla vidět tvář za ní stojícího Severuse Snapea. Byla ledově chladná, zlověstně strnulá, a potom... potom se po ní rozlil drsný úsměv.
“Chvíli jsem ji hledal,” zazněl jeho hlas ocelovým tónem.
“Pan Malfoy byl zrovna na cestě sem, aby se optal na prospěch svého syna,” ozval se Brumbálův klidný sametový hlas v protikladu ke Snapeovu, nyní tak nepřirozeně ostrému.
Jeho oči se upíraly na Julii. “Dorazil právě, když jsme ukládali slečnu Grangerovou na ošetřovnu,” vysvětlil. Ale Julie věděla své.
“Nevím, proč jí to říkáte, Brumbále,” zasyčel Malfoy.
“Má nárok to vědět, Luciusi. Pamatujte na presumpci neviny,” zdůraznil ředitel.
“Však ono se ukáže. Avšak do té doby bude tady slečinka muset počkat v Azkabanu,” usmál se Malfoy.
“Já ale musím důrazně protestovat. Jako její profesor za ni zodpovídám,” popošel Brumbál k velkému krbu.
“Je dospělá, Brumbále! Přestaňte si, sakra, hrát na mámu kvočnu a začněte myslet realisticky! Ta holka se právě pokusila zavraždit jednu ze studentek, chcete, aby se to opakovalo?” cedil mezi zuby Malfoy.
“Já ale nevěřím, že to udělala,” pokrčil klidně rameny ředitel opíraje se o římsu krbu.
“Vidělo ji nejméně šest studentů z Havraspáru a můj syn, který je prefekt! To je vám málo?” vztekle na ni ukázal Malfoy štíhlým prstem. Julie se zachvěla.
„Nebo mi chcete tvrdit, že ti všichni měli skupinovou halucinaci?” zavrtěl Malfoy hlavou a ve tváři se mu rozhostil výraz uspokojení. “Je mi líto. Musím ji vzít s sebou do Azkabanu. Víte přece, že ministerstvo zpřísnilo svá opatření proti používání kleteb, které se nepromíjejí poté, co je veřejně známo, že se Vy-víte-kdo vrací. Za každé použití Cruciatu je bez debat Azkaban,” přistoupil potom s křivým úsměvem k Julii a ztěžka jí položil ruku na rameno. Musela se vší silou vůle držet, aby se neotřásla hnusem.
“Právě jsem byl na cestě tam. Zde jsem se pouze zastavil. Nebude pro mně žádný problém ji tam dopravit, než se věc prošetří,” bezstarostně prohodil.
“S tím nemohu souhlasit,” vážně opáčil ředitel.
“To je mi sice líto, ale budete se muset se svými námitkami obrátit na někoho jiného, než jsem já, Brumbále. Já jen konám svou povinnost a vy to víte. Nesmíte mi v tom bránit, pokud si nechcete znepřátelit ministra,” ušklíbl se Malfoy a popostrčil Julii ke dveřím.
“Máte pravdu, Malfoyi. Půjdu s tím za někým jiným, než jste vy. A to hned,” odvětil ředitel významně a hodil pohledem po Julii.
Malfoy se ani nenamáhal odpovědět. Pouze namířil svou hůlku na Julii a pokynul jí, aby vyšla ze dveří.
“Půjdu s tebou,” ozval se hlas Severuse Snapea. Díval se přitom na dívku.
“To budu rád, Severusi,” pousmál se Malfoy. “Co kdyby se mě také pokusila zabít.” A hrubě strčil Julii, až zavrávorala.
* * *
Nasedli do kočáru a testrálové se rozletěli tryskem. Julii bylo zima jen v tenkém svetru a džínách. Když si sedala na sedadlo, vykoukla jí z kapsy hůlka.
“Tys jí neodzbrojil?” vytřeštil oči Malfoy.
“Nepřišlo mi to nutné,” prohodil laxně Snape. “Ale když myslíš...” A natáhl ruku k dívce. Podala mu svou hůlku bez odporu.
“Jasně, ale víš, jak by to vypadalo, kdybychom jí tam přivedli jen tak s hůlkou v kapse,” procedil k němu Malfoy. “Asi by nám neuvěřili, že je nebezpečná,” dodal polohlasně.
“Hm, to máš pravdu,” zasmál se ledově Snape.
A kočár uháněl chladnou tmou.
Nejeli po zemi. Testrálové roztáhli křídla hned za bradavickými pozemky a řítili se černou nocí. Julie občas zahlédla v hlubině pod sebou rozostřená světla měst. Asi po půl hodině počal vůz klesat. Byli na místě. Pod koly zaskřípal štěrk. Malfoy surově vyhodil Julii z vozu, až klesla na kolena do prachu. Sám seskočil ladně za ní, po něm z vozu vystoupil bledý Snape.
“Petrificus!” spoutal jí Malfoy ruce a zabodl jí hůlku mezi lopatky. Musela jít.
Před ní se proti černi oblohy rýsoval ještě temnější stín vysokých věží. Nejobávanější místo na světě mezi kouzelníky, jež se zvalo Azkaban.
Prošli branou, která zela dokořán jako rozšklebená rána, a vydali se po strmých schodech do podzemí. Jak šli, vzduch se nejen děsivě ochlazoval, ale rovněž jakoby houstl. Julii se zdálo, že se nemůže ani nadechnout. Připadalo jí, že plave ve rtuti. Ledové rtuti. Chvěla se od hlavy až k patě neovladatelným třesem a studený pot se jí lil po zádech. Na slizkých kamenných stěnách hořely louče chladným zeleným plamenem. A všude bylo mrtvé ticho. To ticho ji děsilo snad ze všeho nejvíc. Uvítala by snad více skřeky a sténání. Alespoň by věděla, že je tu ještě někdo živý.
Najednou se chodba rozšířila v jeskyni. Julie přestala cítit tlak mezi lopatkami a zastavila. Věděla, proč ji Malfoy nechal jít první. Nyní pouze tušila jeho zbabělou přítomnost za svými zády. Potom tu byl ale někdo, kdo stál pojednou hned vedle ní. Severus Snape se postavil po jejím boku.
Ze tmy se pomalu počaly vynořovat stíny. Byly to jen mlhavé obrysy. Neforemné postavy v cárech, které za nimi zlověstně vlály. Vypadalo to, jako by neměly vůbec žádná hmotná těla. To byli mozkomoři.
Julie před sebou stačila rozeznat asi tři, než se jí hlava zatočila v šílené závrati. Cítila pouze, jak klesá a jak ji něčí ruce zachytily. Poslední, co zaznamenala, byla jemná vůně jeho černých vlasů.
Probrala se sama od sebe a okamžitě se roztřásla zimou. Ležela na studené udusané zemi kobky. Pomalu nadzvedla hlavu a rozhlédla se. Byla tu sama. Cela byla bez mříží, byly tu jen obyčejné dveře, nyní navíc pootevřené. Věděla, že pokus o útěk by byl sebevraždou. Nikdo kromě Siriuse Blacka (a to byl prý zvěromág - psalo se to po jeho smrti v novinách), nikdy neutekl z Azkabanu. Lidé tu byli uvězněni ve svých vlastních tělech. Okradeni o duše, jen tak vegetovali. A kdo ještě úplně nezešílel, snažil se nepřitahovat na sebe pozornost mozkomorů v zoufalém pokusu zachovat si poslední střípky vědomí sebe sama.
I Julie se snažila moc nemyslet a necítit. Šlo jí to ale dost těžko, zvlášť když v rukávu nahmatala svou hůlku. Nemohla se ubránit tomu, aby nepocítila vděčnost. Věděla, že tím přitahuje ty stvůry jako magnet, ale musela pomyslet na to, jak ji zachytil, když padala. Tím ji totiž zároveň zaštítil před nimi. Neodvažovali se pít ze Smrtijedů, teď již ne. Od té doby, co byl pán všeho zla u moci. Uchránil ji tedy od prvního střetu s azkabanskými strážnými. Ale Julie si nedělala naděje. Věděla, že to přijde. Snažila se představit si tu hrůzu a trochu se psychicky připravit, ale jedna její část věděla, že jí to nepomůže.
* * *
Snape seděl v temném koutě kočáru a vypadal, že spí.
“Jak můžeš takhle klidně spát?” nechápavě zakroutil hlavou Malfoy a šťouchl do něho stříbrnou hlavicí své hole.
“Ty příšery mě unavily,” zavrčel.
“Pravda, já zapomněl! Ty už je dobře znáš! Už tě nudí!” zasmál se Malfoy a napil se ze zlaté placatky.
“Možná.”
“Já to nechápu. Pořád mi z nich běhá mráz po zádech,” oklepal se Lucius.
“Hm.”
“Ta holka vydrží podle mě...” přivřel oči,” tak... dva dny. Víc ne.”
“Myslíš?”
“Už jsem viděl takových mraky...” mávl rukou Malfoy a bez zájmu vyhlédl z okna.
“Zastavíme se u Reada? Sdělit mu tu slavnou novinu? Určitě by se nám odvděčil!” navrhl po chvíli. „Máme to kousek k jeho anglickému sídlu. Třeba ho tam zastihneme.“
“Nemám náladu. Navíc musím dohlédnout na Brumbála...”
“Jak myslíš. Já tam tedy zajdu sám a shrábnu všechno pro sebe,” pousmál se Lucius a zamnul si ruce.
“Takže Read tě najal?” ledabyle se zeptal Snape.
“Ne. Přišel jsem na to sám. Draco mi psal, že je ta kreatura ve tvé koleji, že je v jeho třídě a že má možnost jí pěkně zavařit. Dal jsem mu tedy pár pokynů a teprve potom jsem dal vědět Readovi, že to s jeho dcerunkou vypadá bledě. Odepsal obratem a nasliboval mi toho hory, když to s ní nějak vyřídím,” chvástal se Malfoy.
“Takže to byla zdařilá Dracova práce, ten Cruciatus?”
“Krev jeho otce se nezapře,” nadmul se Lucius pýchou.
“Vzal si mnoholičný lektvar?”
“Přesně tak. Prý byla pro něho hračka jej připravit. Já jsem vždy věděl, že je to talent!”
Severus se jen záhadně pousmál.
“Budu mu muset zvednout známku z lektvarů,” pronesl potom s podivným leskem v očích.
Vůz prudce zastavil před Bradavicemi. Snape pozdravil Malfoye a vydal se k bráně. Testrálové pokračovali dál černou nocí.
Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 2
