Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Uplynulo pár týdnů a jaro bylo v plném proudu. Slunce vesele hřálo, studenti se povalovali před hradem na trávníku a hráli si nebo se učili. I Julie se odhodlala vyjít na vzduch. Poslední dobou se často zdržovala ve své ložnici, ale dnes cítila, že potřebuje načerpat trochu životní energie. Věděla, že riskuje, že jí okamžitě naskáčou pihy na její příliš citlivé bílé pokožce, ale dříve nebo později k tomu stejnak zákonitě dojít muselo, tak proč ne zrovna dnes...

Sedla si do mechu pod veliký strom a rozložila si úkoly. Jezero před ní se tiše vlnilo v mírném vánku. Rozhodla se začít s runami. Rozvinula pergamen, napsala nadpis a znovu se zahleděla na jezero. Po chvíli se přistihla, že se absolutně nesoustředí. V myšlenkách byla stále u dnešního dopoledne. Měli obranu proti černé magii a prakticky si předváděli některá odzbrojovací kouzla. Měli se pokusit odzbrojit soupeře jakýmkoliv kouzlem a komu se to povedlo, postupoval, zatímco ti, kdo  prohráli, vypadli. Dostala se až tak daleko, že stála proti samotnému Snapeovi. A jelikož na něj měla ještě pořád vztek (od onoho večera si jí totiž vůbec nevšímal, a to ji ponižovalo), rozhodla se na něho použít jedno z kouzel černé magie. Věděla, že je to zakázáno, ale měla výhodu, že jakožto víla nemusela formule říkat nahlas, takže vsadila na to, že to nikdo nepozná. Jediné, co ji zajímalo, bylo přání porazit Snapea. Když se postavil proti ní, nečekala na nic a v duchu vykřikla: “Imperio!”. Soustředila se na to, aby Snape sám odhodil svou hůlku. Chtěla, aby to vzdal. Chtěla, aby se cítil poražený...  

Místo toho se však stalo něco naprosto neočekávaného. Nejen, že nic takového neudělal, on ji naopak přiměl ustoupit.

Došlo k tomu tak: Poté, co vykřikla své zaklínadlo, nestalo se nic kromě toho, že se na ni  Snape  pevně podíval a potom uslyšela jeho hlas zašeptat: “Ale Julie, kde se vzala taková nenávist?” Udiveně na něho pohlédla. Nepohyboval rty, a zdálo se, že nikdo z ostatních studentů jeho slova neslyšel.

“A navíc jistě dobře víte, že je kouzlo Imperius zakázané,” pokračoval klidně, zatímco na ni mířil hůlkou. “Expelliarmus,” pronesl potom nahlas skoro líně a chytil její hůlku.

“Proč jsi na něho tak civěla? Ani jsi nezačala kouzlit!” vyčítavě se jí potom vyptávaly Lisa s Niké.

Nyní u jezera o tom musela znovu přemýšlet. Nešlo jí do hlavy, že Snape slyšel její kletbu a sám že mluvil a slyšela jej jen ona. Zaklapla učebnici run a počala listovat ve hnědé tlusté knize “Útočná a obranná kouzla třetího stupně”. Muselo to tu být! Někde vzadu v hlavě měla pocit, že kdysi dávno něco četla o tomto způsobu boje... Najednou otočila stránku a vzpomněla si. Její zrak padl na pohyblivý obrázek dvou kouzelníků, z nichž jeden střídavě zvedal hůlku a u jeho hlavy se objevovala bublina s nápisem: “Legilimens!” Kapitola měla název “Nitrozpyt a nitrobrana”.

“To je ono!” zvedla knihu k očím.

Přečetla si popis kouzla a něco z jeho historie a hned jí bylo jasné, že právě tohle dnes proti ní použil Snape. Všechno přesně odpovídalo: Ten hlas v její hlavě, jeho upřený pohled i to, jak nikdo jiný nevěděl, co se stalo. Pro všechny přihlížející to muselo vypadat, že prostě jen tak stáli, než ji odzbrojil. Julie odložila knihu.

“Nitrozpyt, ano, nebezpečné umění,” řekla si. Údajně jej mistrně ovládal lord Voldemort, alespoň tak to slýchávala dříve od otce. Vlastně všichni Smrtijedi používali často a rádi toto kouzlo. Nedivila se ani, že ho Snape proti ní použil, když ona sama použila Imperius. Jediné, co ji udivovalo, bylo, odkud profesor nitrozpyt zná... 

Nemělo smysl vracet se k runám - teď, když musela přemýšlet o tomhle nebezpečně zajímavém umění. Sbalila knihy a vydala se k hradu.

Pomalu došla do Velké síně, právě včas k večeři, a usedla na své místo.

“Pomocí formule Legilimens donutíme protivníka otevřít nám svou mysl a snadno nahlédneme do jeho nitra...” Opakovala si, co před chvílí četla v knize a zírala přitom na Snapea, jak jí.

“...odhalí nám své nejniternější myšlenky a přání a my získáme nad jeho myslí dokonalou moc.”

“Julie? Julie!”

“No co je!”

“Vnímáš vůbec, že s tebou mluvím?” zatřásla s ní Ginny. Již hodnou chvíli se snažila upoutat kamarádčinu pozornost stojíc vedle ní, zatímco si ji ostatní zmijozelští stolující měřili výhrůžnými pohledy.

“Eh, co jsi říkala?”

“Jestli se přihlásíš do té soutěže!”

“Co, do jaké?”

“Přece v přeměňování, ty o tom nevíš?”

“Ne.”

“Brumbál vyhlásil celoškolní soutěž v přeměňování. Každá kolej si má zvolit zástupce a kdo vyhraje, získá pro svou kolej dvě stě bodů,” vysvětlovala Ginny rychle. Raději by již byla zpět u svého stolu.

“Hm.” Julii to nepřipadalo nijak motivující. Zmijozel jí ještě nestihl přirůst k srdci natolik, aby ji zajímalo, kolik má bodů ve školním přeboru.

“Tak půjdeš do toho?” netrpělivě na ni dorážela Ginny.

“Cože? Ovšem, že ne!”

“Víš to určitě?” zaradovala se Ginny. “Mám totiž za úkol to zjistit. Od nás se hlásí Grangerová. Myslím, že máme šanci, ale jen, pokud Zmijozel nevyšle tebe. To bychom byli v pytli.”

“Mě nikdo nevyšle, toho se neboj,” uklidnila ji Julie sarkasticky. Nedělala si žádné iluze o své oblíbenosti. Skoro celý Zmijozel ji považoval outsidera.

“Fajn,” zamnula si ruce Ginny a odběhla sdělit tu veselou novinu k nebelvírskému stolu.

“...získáme moc nad jeho myslí...” Julie znovu upřela oči na Snapea. Podíval se na ni a ona rychle odvrátila zrak. Najednou měla pocit, že když si nedá pozor, ten muž si bude moci klidně číst na dně její duše. Vstala a rozběhla se do pokoje. Snape ji zneklidněným pohledem sledoval, dokud mu nezmizela ve dveřích jídelny.

Když vešla Julie do ložnice, žádná z dívek tam ještě nebyla. Ulehčeně vydechla, mrskla knihy na podlahu vedle svojí postele, plácla sebou na matraci a jala se zírat do stropu. V hlavě měla hrozný zmatek. Všechny pocity, jež se snažila v posledních týdnech ignorovat, se dnešním dopolednem vyvalily na povrch jako lavina. Ten pocit, když stála tváří v tvář Snapeovi s hůlkou v ruce a chtěla ho rozšlapat... A potom ten pocit, když její hůlka letěla do jeho ruky... Pokoušela se analyzovat, co cítila v obou těch situacích. Ano, měla na toho muže vztek, když jej chtěla ovládnout kouzlem Imperius, ale proč tedy cítila tak strašnou úlevu ve chvíli, kdy uslyšela jeho hlas ve své hlavě,  vycítila jeho přání, aby složila zbraně a proč s takovou radostí poslechla? Mohla přece zkusit odporovat, času na to měla dost. Nemusela čekat, až ji Snape odzbrojí. Ještě včera si myslela, že jej nenávidí za to, jak ji ponížil. Že pohrdl její náklonností. Nyní však věděla, že tomu tak není. Za tu chvíli, kdy jej měla v hlavě, se všechno nějak změnilo. Na okamžik ucítila jakoby záblesk jeho pocitů, jakoby byli spojeni v jeden mozek a jednu duši. A v té krátké chvíli objevila něco na dně jeho srdce, v hloubi jeho duše. Uviděla tam malý střípek citu, pečlivě uzamčeného - citu, který byl pro ni. Dost ji šokovalo, k jakému závěru právě došla. Otočila se na posteli na bok a podepřela si rusou hlavu.

‚Nitrozpyt tedy není zas tak úplně jednostranný,‘ přemýšlela. Ve chvíli spojení se zřejmě přenáší z oběti na útočníka údaje o tom, co si myslí. Ale jako vedlejší produkt se zřejmě přenesou i nějaké důležité pocity z útočníkova nitra k oběti. Jakýsi nechtěný únik informací... V knize o tom sice nic podobného nepsali, ale ona dnes zcela jasně právě tohle zpozorovala na sobě a na Snapeovi. Mohlo to snad být jejími vílími schopnostmi? Nevěděla. Každopádně ji to poznání rozrušilo. Nečekala by nikdy, že muž jako on... Že by snad měl ve svém srdci místo pro někoho, jako ona. Že se mu líbí, to ano. To poznala hned první den. Ale na to byla již zvyklá, jako poloviční víla. Zvlášť, když ještě v tu dobu měla ta zranění, bylo by s podivem, kdyby se to na Snapeovi nijak neprojevilo. Tehdy v koupelně, tedy vlastně v Komnatě nejvyšší potřeby, na něm jasně viděla, jak to s ním mává. Ano, trochu mu potom zalhala, když řekla, že je jediný, na koho její kouzla neplatí. Ani nevěděla, proč to řekla, snad chtěla, aby se necítil před ní nesvůj a nepojal k ní proto nedůvěru či dokonce nenávist... Nechtěla, aby se proti ní podvědomě bránil hned od počátku. A po incidentu s Malfoyem se k ní zachoval  Snape vlastně velmi hezky. A ona si uvědomila, že chce, aby ji měl rád. A že to chce dokázat bez vílích kouzel, aby měla jistotu, že je to ona, kdo jej zajímá a ne krev její matky. Ale selhala, nebo si to alespoň dlouho myslela. Až do dneška. Při tom pomyšlení se jí po tváři rozlil úsměv.

A jak tak zasněně koukala před sebe, najednou ji cosi zaujalo mezi plameny v krbu. Pomalu totiž začaly měnit barvu, až docela zezelenaly. Zároveň se v nich za silného praskotu objevilo něco zvláštního. A než Julii stačilo dojít, co se vlastně stalo, vyšlehl oheň vysoko do komína a z krbu vystoupil Severus Snape.

Julie zamžikala víčky. Myslela na něho snad tak intenzivně, že má teď halucinace? Anebo usnula a zdá se jí o něm? Tak prozaické vysvětlení, jakým byl letax, okamžitě zavrhla.

“Klid, jdu k vám v míru,” promluvil přelud a kupodivu se usmál.

‘Je to jasné, to se mi určitě zdá,’ zhodnotila rezignovaně Julie.

Snape přelétl očima pokoj, potom i její postavu ležící na boku a přešlápl.

“Koukám, že vás nijak nepřekvapil můj příchod...” Založil si ruce na prsou a probodl ji svým obvyklým rentgenovým pohledem.

“Ne, vy tu totiž ve skutečnosti nemůžete být,” odvětila přesvědčeně.

“S tím nemohu souhlasit,” odporoval mírně. “Naopak, domnívám se, že mohu být, kdekoli se mi zachce. Avšak máte pravdu v tom, že dívčí ložnice je ze všech těch míst nejméně vhodná.” Pousmál se. “Z toho důvodu bych se raději odebral dolů do společenské místnosti.” Při těch slovech se podíval na nějaký kus pergamenu. “A musím vás požádat, abyste šla se mnou, a to rychle, protože sem právě jdou vaše kamarádky.” Načež jí pokynul ke dveřím. Zvedla se jako ve snách a vyšla na chodbu, Snape těsně za ní. Sestoupili po schodech do zmijozelské společenské místnosti a zrovna v tu chvíli sem otvorem v soše vešly i Lisa s Niké. Julie na ně vykulila oči. I ony se zarazily, když spatřily Snapea, potom však rychle vyběhly nahoru po schodech. Stačil jim k tomu za popud jediný jeho pohled.

“Posaďte se,” rozkázal.

Julie klesla do křesla u krbu.

“Něco po vás chci,” začal a se založenýma rukama počal přecházet po místnosti, občas se jen podíval na starý pergamen. Nechtěl být ve své rozmluvě s dívkou nikým rušen.

“Jde o tu soutěž…”

“To nemyslíte vážně,” vyjelo z Julie trochu hrubě.

“Co prosím?” zarazil se a švihl po ní temným pohledem.

“Já se toho nezúčastním. Mně nesejde na tom, jestli Zmijozel vyhraje nebo ne,” kroutila pomalu hlavou.

“Mně však, bohužel pro vás, zas nesejde na tom, co si o tom myslíte. Pro vás bude platit, co chci já.” Zdvihl obočí trochu podrážděně, hned se však ovládl a pokračoval v přecházení po zeleném koberci.

“Tak to je vážně úžasné. Napochodujete si klidně ke mně do pokoje s kusem rozedraného papíru v ruce, tváříte se přitom jako mílius, vedete divné řeči... a to celé kvůli nějaké uhozené soutěži, která beztak nemá žádný smysl?” Julie už toho začínala mít dost. Bylo jí jedno, že už jej zase neuváženě provokuje.

“Okamžitě se ztište,” zasyčel na ni. “Nepřišel jsem s vámi debatovat o rozhodnutích ředitele. Pokud si on myslí, že má soutěž v máchání hůlkou nějaké opodstatnění, budeme to brát jako fakt,“ odmlčel se a popošel ke krbové římse. „Přišel jsem vás požádat, abyste se toho ujala, vzhledem k tomu, že jako jediná z koleje jste trochu schopná,” promluvil potom tišeji.

“Pardon, asi jsem se přeslechla. Řekl jste slovo požádat?”

Mlčky kývl.

“Vždyť říkám, že sním. Musela jsem usnout a tohle se mi zdá. Jinak to není možné,” rozhodila rezignovaně rukama.

“To není vtipné,” zamračil se.

“Tak to máte tedy výjimečně pravdu, to opravdu není!”

“Readová, zavřete konečně ústa!” zavelel. “A začněte mluvit teprve, až budete chtít odpovědět ano!” Mimoděk na ni namířil hůlku. Julie zpupně sevřela rty. Pokud měla promluvit jen ano, pak se tedy rozhodla nemluvit vůbec.

“To je lepší,” řekl klidněji a počal opět svůj pochod po místnosti. “Nechci proti vám brojit… A to ani ve svých hodinách... Mohl bych vám účast v soutěži nařídit, ale nechci. Zvolil jsem raději cestu domluvy, alespoň to byste mohla ocenit, když už nic jiného. Dávám vám dva dny na rozmyšlenou. V pátek mi dáte vědět, jak jste se rozhodla.” Zastavil se a pohlédl na ni, co na to říká. Neříkala nic.

“Potom je tu ještě jedna věc...” promluvil po chvíli pomalu, zatímco se znovu postavil vedle krbu a zahleděl se do plamenů. “To ráno mě mrzí. Nechtěl jsem proti vám použít nitrozpyt. Je mi jasné, že vás to muselo vyděsit, snad jej někdy používal váš... Gurus Read... Všiml jsem si, jak na mě koukáte při večeři... a neměl jsem z toho dobrý pocit. Uvědomte si však, že i vy jste použila kouzlo černé magie. Nicméně za svůj útok na vás se omlouvám a doufám, že to bylo naposled, co jsme proti sobě byli v takové situaci. Nakonec bych vás chtěl požádat, abyste si všechno tohle nechala pro sebe. Zatím většina studentů neví, co ovládám. A já bych rád, aby u toho zůstalo. Platí?” obrátil k ní tvář s  tázavým výrazem.

Chvíli na něho hleděla mlčky a vychutnávala ten pocit, že ji o něco žádá. Další věc byla, že mu to hrozně slušelo, když se zrovna netvářil děsně. Nakonec se nad ním slitovala.

“Ano,” řekla, vstala a odkráčela s rukama v kapsách přiléhavých džín.

Díval se za ní, dokud mu nezmizela na točitých schodech. Potom zkontroloval Pobertův plánek. Po chodbě se zrovna blížil Malfoy se svými kumpány. Snape tedy přistoupil ke krbu a zmizel v plamenech.

“Co ti chtěl?” vyptávaly se Lisa s Niké, když vešla Julie do pokoje.

“Abych šla do té soutěže,” mávla rukou.

“A půjdeš?”

“Nevím.”

“Běž, prosím! My jsme neschopní!”

“Ale nejste.”

“Ale jsme. Tys neviděla, jak minule Crabbe proměnil vázu ve vázu?”

“To nechápu.”

“Je takový idiot, že než dokončil formuli, zapomněl, v co má předmět proměnit. Takže tu blbou vázu proměnil zase v blbou vázu!”

“No dobře, ale podle Crabbea snad nebudete soudit všechny ostatní!”

“Máme ti vyprávět, jak vznikla ta velká halda polen dole u krbu? Jednou jsme měli měnit talíře na létací košťata. McGonagallová nás varovala, že pohyb hůlkou musí být naprosto přesný. Potom přišel Malfoy na to, že chce ze svého talíře rovnou Kulový blesk dvojku a nějak vyspekuloval, že když hodně rychle máchne hůlkou, povede se mu to. Samozřejmě, že my ostatní jsme nechtěli mít Zametáky, když on mohl mít Kulový blesk... Tenkrát byla McGonagallová hodně rozlícená. Ječela na nás, že jsme banda tupců – Snape s ní pak  týden nemluvil. A museli jsme za trest donést polena sem, s tím, že je alespoň upotřebíme v krbu, jenže ona hrozně smrdí, když hoří a tak je tu od té doby máme...” Julie se musela rozesmát.

“Že nás v tom nenecháš, viď, že ne!” žadonily dívky.

“Uvidíme,” uzavřela debatu již trochu smířlivěji.

“Říkala jsi, že tě nevyšlou!” obořila se na ni druhý den u vchodu do Velké síně Ginny.

Špatné zprávy se šíří rychle.

“Tak jsem se spletla,” pokrčila rameny. “Ale klid, ještě nevím, jestli to vezmu,” dodala smířlivě.

“Jestli to vezmeš? Copak ti to Snape nepřikázal?”

“Ne, požádal mě.”

Ginny na ní chvíli hleděla se směsí údivu a nedůvěry. Potom rozčileně odběhla k nebelvírskému stolu.

“Tak Readová se hlásí do soutěže, jo? To teda šlápl Snape zase jednou vedle!” ozval se posměšný Malfoyův hlas, když zasedli ke snídani.

“Nevšímej si ho!” chytla ji za paži Niké rychle. “Je naštvanej, že mu Snape nedovolil přihlásit se.”

“Dyť je totálně neschopná!” vykřikoval dál Malfoy.

Julie se jen s úsměvem zvedla, prošla mezi kolejními stoly až učitelskému stolu a postavila se před Snapea.

“Chtěla jsem vám jenom říct, že to beru. Dobrou chuť,” řekla nahlas a vyšla ze sálu.

Všichni, kdo to zaslechli, což byli všichni učitelé, se podívali, co na to Snape řekne. Ten však jen nasadil znechucený výraz a pokračoval ve čtení novin.

Pondělní odpoledne měli opět dvouhodinovku lektvarů s Nebelvírem. Měli připravit Hojivý balzám. Snape pomalu přecházel mezi stoly a tu a tam pustil trochu hrůzy na Longbottoma, Pottera nebo Weasleyho. Julie se mu však tentokrát ani moc nedivila.

Když totiž přicházela na dnešní hodinu, zářil na dveřích učebny ohnivý nápis:

Snape je upír!

Bylo jasné, že to nenapsali ti tři – taková výtržnost nebyla v jejich stylu. Měli však smůlu, že se tomu smáli právě ve chvíli, kdy přišel profesor. Nejprve smazal pohybem dlaně osočující větu a potom s milým úsměvem udělil těm chudákům školní trest. Praví pachatelé to sice nebyli, ale byli na dosah. Tak přemýšlela Julie během hodiny.  Měla svůj kotlík vedle Hermiony a obě již jen míchaly svou směs, aby nezatvrdla, jelikož měly hotovo.

“Chtěla jsem ti říct, že jsem ráda, že se hlásíš,” zašeptala Hermiona. Julie se na ni tázavě podívala.

“Je to pořád lepší, než kdyby soutěžil Malfoy. A od tebe se alespoň něco přiučím, i když je mi jasné, že asi nevyhraju,” vysvětlila Hermiona.

“To nemůžeš vědět, já jsem loni z přeměňování měla dvojku,” namítla Julie.

“Ale v Kruvalu, a to je něco jiného. Každý ví, že Kruval klade na studenty o moc vyšší nároky, než Bradavice,” oponovala Hermiona.

“Tak už jste dodebatovaly?” zavrčel za nimi Snapeův hlas. “Grangerová si zřejmě myslí, že tím, že pozřela veškerou moudrost světa, se nadřazuje nad ostatní smrtelníky. Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši utlachanost!” Potom se otočil na Julii.

“A vy máte školní trest! Dnes od sedmi u mě v kabinetu, stejně jako Potter, Weasley a Longbottom.” Načež odkráčel. Ve třídě to zašumělo. Nebylo vůbec zvykem, aby Snape uděloval školní tresty za tak malý přestupek a už vůbec ne někomu z vlastní koleje. Jediný, kdo se nedivil, ale naopak se spokojeně usmíval, byl Draco Malfoy. Bylo to pro něho zadostiučinění za křivdu, které se na něm dopustil Snape, když místo něho do soutěže v přeměňování vybral Readovou.

Hned po večeři se Julie vydala do kabinetu lektvarů. Když vešla do chodby před sklepením, čekali tam již všichni tři nebelvírští chlapci. Julie si nemohla nevšimnout, jak se Neville klepe, zatímco Ron s Harrym byli zřejmě na tyto situace již zvyklí a klidně se bavili. Poté, co se k nim přidala, čekali ještě asi dvě minuty, než se v záhybu chodby objevila černá postava profesorova.

Zlobně si je přeměřil a odemkl dveře kabinetu.

“Pottere, Weasley, nakrouháte hypochondrii, Longbottom nakrájí krvácivku. Vy si vezměte hadr a utřete tu prach.” Rozmrzele hodil po Julii okem.

Zděšeně se kolem sebe rozhlédla. Všude, kam dopadalo slabé světlo loučí, se na všem rozkládala podle jejího odhadu asi dvoucentimetrová vrstva stoletého prachu. V tu chvíli zatoužila vyměnit si práci s Nevillem, který se s tichým kvílením snažil roztřesenými prsty  přimět zmítající se slizkou krvácivku, aby se nechala nakrájet, přičemž mu do obličeje neustále stříkala její krev. Julie uchopila hadr a pomalu začala oprašovat knihy v nejbližší polici, zatímco Snape si sedl za stůl a opravoval úkoly.

Uběhly asi dvě hodiny. Julie měla záda celá bolavá od toho, jak se neustále musela ohýbat anebo se snažila dosáhnout na nějakou polici nahoře, zbývala jí jen poslední polička nalevo za Snapeovým psacím stolem. Vyprala hadr a přistoupila ke knihovničce.
“Umění nitrobrany”, stálo na hřbetu první knihy, kterou vzala do ruky, aby ji oprášila. Trochu se zarazila. Ale potom zvědavě začala brát do rukou jednu po druhé i ostatní knihy: “Užitek temné magie ve světle věků”, “Historie smrtících kleteb”, “Odkaz zmijozelova dědictví”, “Teorie nadřazenosti čisté kouzelnické krve”... Četla zašlé nápisy knih a nestačila se divit. Tyhle knihy by jen stěží někdo hledal i v oddělení s omezeným přístupem bradavické knihovny, natož v kabinetu lektvarů. Julie však některé z nich znala. Na konci police dokonce spatřila hnědou vazbu „Útočných a obranných kouzel třetího stupně“. Knihy, kterou si přivezla z Kruvalu, knihy, kterou se jí kdysi podařilo ukrást ze soukromé knihovny jejího smrtijedského otce. A nyní viděla ve Snapeově polici řadu titulů, které měl rovněž Gurus Read mezi svými oblíbenými. Ruka s prachovkou jí klesla.

“Readová! Vypadněte od té knihovny!”

Trhla sebou. Snape na ni výhružně zíral. Zřejmě si až teď všiml, co dělá.

“Ostatní už mají hotovo, takže můžete všichni jít,” zavrčel a sledoval, jak za nimi zapadly dveře.

“Co tam měl?” zajímalo Rona venku.

“Dost... nebezpečné knihy,” neochotně sdělila Julie. Nešlo jí do hlavy, kde k nim Snape jen přišel.

“To se ani nedivím,” klidně podotkl Harry. “Vzhledem k tomu, že je to Smrtijed...”

“Cože!” zastavila se Julie jako opařená.

“Nikdy jsi neviděla jeho levé předloktí?” pousmál se Harry.

“Ale Brumbál přece tvrdí, že se polepšil,” nesměle připomněl Neville.

“Promiň, ale tomu já osobně moc nevěřím,” zavrtěl hlavou Ron.

“Dělá sice pro Řád, ale podle mně to samé dělá i pro Voldemorta. Nikdy jsem mu nevěřil a nechápu, proč to dělá Brumbál,” doplnil temně Harry a pokračoval dál po chodbě.

“On ho nenávidí,” vysvětlil Neville tiše Julii. “Viní ho ze smrti svého kmotra Siriuse Blacka,” zašeptal. „Ale podle mého za to Snape nemohl, že se Harry nedokázal dobře naučit nitrobranu. A potom, když se k tomu všemu schylovalo a Ty-víš-kdo vlákal Harryho do oddělení záhad, nemohl Snape za to, že Sirius chtěl jít s ostatními Harryho zachránit. Jenže Harry si myslí něco jiného, myslí si, že Snape jej při výuce nitrobrany jenom šikanoval a ve skutečnosti jej nic naučit nechtěl. A Siriuse že schválně deptal posměšky, že je neschopný budižkničemu, který ani nevytáhne paty z domu... A proto se prý Sirius rozhodl jít s ostatními a... zemřel tam,“ vychrlil ze sebe chlapec dýchavičně.

“Co myslel slovem řád?” zeptala se Julie. O událostech na ministerstvu věděla z novin a od svého otce pochytila útržkovité informace, že Pán zla přišel v souboji s Brumbálem a Harrym o velkou část své síly a rovněž ztratil částečně i svou lidskou podobu. O nějakém řádu však nepadla nikdy ani zmínka.

“Eh, to je jedno...” zrozpačitěl Neville. “Taková organizace proti černé magii, kterou vede Brumbál. Promiň, už musím,” zadrmolil a rozběhl se za Harrym a Ronem.

Julie zůstala zaraženě stát uprostřed prázdné, temné chodby.

‚Proč se ho zastává?‘ blesklo jí hlavou. ‘Neville přece Snapea nesnáší! Nebo jej Snape nějak očaroval? Třeba kouzlem Imperius? Je to Smrtijed!‘ Myšlenky jí v hlavě vířily jako splašené. Nemohla tomu, co se právě dozvěděla, uvěřit. Nemohla to být pravda! On ne!

Rozeběhla se zpět.