2. kapitola 3 část Stipendium 1
“Správně. Zapište si to. První si probereme upíry. Upíři se liší...” A Snape počal klidně diktovat vlastnosti upírů, zatímco ostatní za naprostého ticha rychle zapisovali své poznámky.
Jak se to lišilo od husté atmosféry při lektvarech! Samozřejmě tu nebyli nebelvírští, což jistě hrálo roli, ale i tak se zdálo, jako by učitelem nebyl stejný člověk. Snape zcela v pohodě vykládal látku a vykládal ji dobře. Julie byla u vytržení. Promítli si nějaké obrázky upírů (osvětlení se vždy ztlumilo po každém lusknutí Snapeových prstů) a přešli k duchům.Snape si k tomu účelu pozval na pomoc známé bradavické strašidlo Protivu a donutil je, aby jim něco předvedlo ze svého širokého rejstříku strašení. Došlo i na smích, to když se Protiva přeměnil na obrovského chlupatého psa a s gustem si poznačil roh tabule ohnivou loužičkou. Třída propukla v řehot.
“To by stačilo,” zjednal si opět klid Snape. “A teď víly. Víly se vyznačují...”
Studenti sklonili hlavy nad pergameny, jen občas hodili zvědavým očkem po Julii, která si samozřejmě nic psát nemusela. Dobře znala, čím se vyznačují víly.
“Takže to by bylo pro dnešek všechno a do pátku si napíšete tři stránky pergamenu na téma: Život víly,” uzavřel Snape a počal otevírat okenice.
“Readová, ty to budeš mít zadarmo!” zaskřehotal Malfoy, zatímco si balili věci. “Stačí, když popíšeš mizerný živoření svý máti, než teda stačila skápnout, haha!” rozchechtal se.
“Uklidněte se, Malfoyi!” ostražitě se otočil Snape, ale bylo příliš pozdě. Julie už mířila Malfoyovi hůlkou mezi oči a vlasy jí levitovaly okolo hlavy.
“Ty malej hnusnej smrade, moji matku si do huby brát nebudeš!” vykřikla a Malfoy jen tak tak stačil uhnout velkým skokem před zeleným bleskem z její hůlky.
“Expelliarmus!” zaburácel Snape a chytil Juliinu hůlku.
“Krávo jedna pitomá! Fakt celá máti! Prostě hnus!” soptil Malfoy a zvedal se ze země.
“Šmejde mizernej!” zařvala Julie a v tom okamžiku se vznesla na půl metru do vzduchu, odkud seslala plavným pohybem paže na Malfoye tentokrát rudý záblesk světla - a bohužel neminula.
Draco se chytil za hlavu. Potom ruku sundal a zděšeně zíral na svou dlaň, která byla celá od krve.
“Odveďte ho na ošetřovnu!” rozkázal Snape Crabbeovi s Goylem. Ti se nenechali dvakrát pobízet - chňapli Malfoye a úprkem vyběhli z učebny.
“Ostatní ven!” zařval Snape a pomalu se blížil k stále se pár centimetrů nad zemí vznášející Julii. Konečně zapadly dveře za posledním vyděšeným studentem a v učebně se rozhostilo ticho.
“Vraťte se... zpátky... na zem!” zvedl svou hůlku profesor a namířil ji na Julii. Stvoření před ním se pomalu sneslo na podlahu, ale stále na něho zahlíželo nebezpečně žlutýma očima.
“Počítejte od jedné do dvaceti,” pokračoval Snape tiše.
“Jedna,” začala Julie poslušně počítat a když byla u dvacítky, měly její oči opět zelenou barvu.
“Dvacet,” řekla. “A vraťte mi hůlku.”
Snape však jen zavrtěl hlavou.
“Co jsem vám říkal včera? Abyste se uklidnila. Já jsem to myslel vážně! To jste tak tupá, že neudržíte informaci čtyřiadvacet hodin?!” svraštil prudce čelo.
“Jak to se mnou mluvíte!” zavrčela Julie a výhružně postoupila o krok dopředu, zatímco muž zvedl rozčarovaně obočí. Opět jí zacloumal hněv:
“Klidně tolerujete, že si ten parchant dělá srandu z vraždy mé matky a ze mě, a nemáte ani tolik slušnosti, abyste zakročil v můj prospěch, když je jasné, že mě šikanuje. A ještě mi budete říkat, co mám dělat?!!!”
“Okamžitě zavřete ústa, mladá dámo!” zasyčel Snape výhružně a také pokročil trochu dopředu. Dovolila si opravdu hodně a on ji chtěl vrátit do patřičných mezí. Bylo to však jako snažit se zkrotit divoké zvíře.
“Ne, ty zmlkni. Víš, že nepotřebuju hůlku na to, abych tě smetla!” natáhla ruku a chystala se říct nějakou kletbu. Byla plna odhodlání mu ublížit za to, že se jí nezastal. Za to, že se ji snaží mírnit v jejím spravedlivém hněvu. A nakonec i za to, že je muž, stejně jako její otec a ostatně všichni, kdo jí kdy nějak ublížili.
Snape ale nečekal, až to udělá. Místo toho ji chytl jednou rukou za předloktí, druhou za krk a přirazil ji ke stěně za nimi.
“Tak a teď mě poslouchej, ty jedno... stvoření!” zachraptěl hlubokým basem. “Je mi líto, že jsi přišla o matku, ale já jsem to nevěděl! Za druhé: nenávidím Malfoye snad ještě víc, než ty, ale mám své důvody, proč mu nadržuji. A za třetí: nebudeš tu v bezpečí, když ti budu před ním stranit, právě naopak!”
“Pokrytče,” zašeptala a vzlykla. To drobné fyzické násilí, kterého se na ní dopustil, ji přivedlo zpět k sobě. Hněv víly byl ten tam a zvítězila lidská polovina její duše. Zelené oči se zalily slzami. Snape od ní okamžitě ustoupil.
“I tak by se to dalo nazvat,” přisvědčil temně.
“Takoví jako on by měli pochcípat!” vzlykala dál.
“O tom nepochybuji, ale tímhle stylem se to zařídit nedá. Chápete mě?” snažil se o klidný tón.
“Ne,” koulely se jí po tvářích obrovské kapky.
“Vezměte si to,” vtiskl jí do dlaně hůlku. “A přestaňte s... tím,” ukázal na její mokrou tvář.
“Když já nevím, co mám dělat...” štkala. “Mám hrozný vztek a nevím, na koho se tu spolehnout...”
“Můžete se spolehnout... na mě,” řekl pevně a trochu zbledl. “Ale nikdo, opakuji nikdo, to nesmí vědět. Rozumíte mi?” upřeně jí hleděl do očí.
“Ano, pane,” sklonila hlavu.
“Nebudu se vás v žádném případě zastávat při žádných šarvátkách! Je to jasné?”
“Ano, pane.”
“Budu na vás dokonce zlý, a to samé vy na mě.”
“Dobře.”
“Pouze v případě opravdu nejvyšší nouze se na mě můžete obrátit. Ale nikdo to nesmí zjistit!”
“Rozumím,” zvedla již trochu klidněji hlavu Julie a zadívala se do černých očí. Leskly se zvláštním, teplým světlem. Muž pojednou vypadal hrozně unaveně. Na chvíli zavřel oči.
“Doufám, že to někomu nevyžvaníte,” vydechl vyčerpaně. Už teď věděl, že, co udělal, byla chyba a cítil se mizerně. Co kdyby ji dostali Smrtijedi? Všechno by hned řekla po několika Cruciatech.
“Asi zas tak dobře neznáte víly,” pousmála se, jako by slyšela jeho myšlenky.
“Nemáme dáno svou přirozeností zrazovat. A je to navždy, pokud se pro něco rozhodneme.” Potom se přiblížila levou tváří k jeho a tiše dodala:
“A já už jsem se rozhodla.”
Zůstal stát jako opařený, když lehkým krokem opustila místnost.
Bylo něco kolem páté odpoledne, když za sebou s úlevou zavřel dveře kabinetu. Ztěžka klesl do křesla a unaveně si rozepnul několik prvních spon hábitu. Potom sňal z krku na dlouhém řetízku obraceč času, doposud skrytý před zraky všech v záhybech černé látky, a odložil jej na stůl vedle sebe. Měl toho dost. Byl dokonce tak unaven, že se rozhodl nejít na večeři. Pro něho již stejně panovala noc. Tolikrát se dnes vrátil v čase...
Bylo to strašně vyčerpávající, tenhle způsob vyučování, ale nebyla jiná možnost. Brumbál mu to místo obrany proti černé magii dal pod podmínkou, že za sebe nalezne kvalifikovanou náhradu na lektvary. A on ji nenalezl. Zvolil si sám, že bude učit oba předměty, protože tolik stál o to místo. Opřel si hlavu do lenošky.
Doufal, že je jeho únava jen přechodný vedlejší účinek vracení se časem a on si na ni brzy zvykne.
‚Ten výstup s Readovou mi byl čert dlužen,‘ blesklo mu hlavou, když vytahoval z náprsní kapsy placatku s povzbuzovacím lektvarem a polykal několik doušků na posilnění. ‚Ale jak jsem mohl vědět, že Read zabil svou ženu? Nikdy se s tím nepochlubil! Nemohu tedy za to, co se stalo.‘
Potom se ale v duchu napomenul. Nebylo jeho zvykem trávit večery ve svém kabinetu planým přemýšlením nad svým nelehkým postavením, a ani dnes k tomu nehodlal sklouznout. Rozhlédl se po stole. Zatím tu nebyly žádné odevzdané domácí úkoly, které by mohl opravit. Vstal tedy a přistoupil k malé knihovničce. Jistou rukou sáhl po velké knize v hnědé vazbě a brzy se zahloubal do čtení.
Následující dny plynuly celkem klidně. Julii se většina studentů na chodbě vyhýbala širokým obloukem, poté, co se rozkřiklo, že Malfoy skončil na ošetřovně, a učitelé s ní jednali s tichým respektem. Jediný, kdo se odvážil ji provokovat, byl profesor Severus Snape. Neuplynula hodina, aby ji neobdařil nějakou ironickou kousavou poznámkou, nebo jí neuložil speciální domácí úkol navíc. Jasně jí naznačoval, že nepatří do jeho koleje a tedy ani mezi protekční dítka. Julie mu ovšem oplácela pohledy plnými opovržení a bylo zřejmé, že kdyby se odvážila, uslyšel by od ní profesor dost nepěkná slova. Každý, kdo je mohl pozorovat, by řekl, že ti dva si vyhlásili válku. A Brumbál se jen spokojeně usmíval.
“Tak co, už jsi konečně změnila názor?” usmívala se Niké, když vycházely z učebny lektvarů. Julie se jen zamračila. V zádech cítila Snapeův pohled.
“Je to zatracenej bastard,” zavrčela tak, aby ji slyšel. Byl nyní otočen zády, takže nikdo nemohl vidět ten podivný úsměv, jež se mu rozhostil ve tváři při jejích slovech.
Náhledy fotografií ze složky Princ dvojí krve 2
lucrecia
(lucrecia, 13. 7. 2010 20:48)