Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

“Seš hluchá nebo blbá?! Řek sem kreaturo, protože ty jsi kreatura! Tak nechápu, čemu nerozumíš,” zasmál se skřípavě.

V tu chvíli se nad nimi na schodišti zjevil Snape. Bylo jasné, že všechno musel slyšet. Julie, jež k němu stála natočená profilem, jej však neviděla anebo jí to bylo jedno, protože pomalu zdvihla hůlku a s upřeným pohledem na Malfoye zadrmolila:

“Ty mě nebudeš urážet, ty jeden drzej spratku. Azkaban postavili pro takový, jako jsi ty a tvůj otec. A pro vrahy, jako je ten můj,” dodala tiše.  Ti, co ji pozorovali, ucouvli v tu chvíli o tři kroky zpět, neboť zatímco mluvila, zvedl se kolem ní vír vzduchu, v němž se jí podivně vzduly vlasy, a z její hůlky vystřelil bílý pruh světla. V následující vteřině vzplál Malfoyův hábit modrým plamenem.

“Tak to by stačilo,” ozval se vedle ní Snape a jediným pohybem uhasil ječícího Malfoye.

“Všichni okamžitě do třídy!” otočil se s hrozivým výrazem na ostatní. Potom se podíval na Malfoye, který se celý klepal, a klidně promluvil: “V pořádku, Draco?”

“To teda ani v nejmenším!” vřískal Malfoy.

“Běžte si sednout do učebny, já to s ní vyřídím,” rozvážně mu pokynul Snape s kamenným výrazem ve tváři. Malfoy se jen škodolibě ušklíbl a zmizel ve dveřích.

“Tady není, co vyřizovat,” rozezleně pronesla Julie, když osaměli a přimhouřila oči se vztekem zežloutlými duhovkami. Jestli jí teď chce tvrdit, že nebyla v právu…

“Také si myslím,” odvětil a klidně její pohled opětoval.

“Tak proč jste mu řekl…” nechápala. Nejdřív před Malfoyem machruje a teď tu stojí a jen si ji klidně prohlíží!

“Slečno Readová, není vám absolutně nic po tom, co jsem komu řekl. Neuvažujte o tom, neřešte to a vůbec bych byl rád, kdyby jste celkově vynechala mou osobu z jakýchkoli svých soukromých a totálně zcestných úvah. Je vám to jasné?!” naklonil se k ní trochu blíž. Byl sice klidný, ale i tak dost důrazný. Jako by jí viděl až do mozku.

‚Asi bych mu neměla odporovat,‘ rozhodla se tedy a přikývla.

“A koukejte se uklidnit, nebo na téhle škole dlouho nevydržíte, a to myslím stoprocentně vážně,” doporučil jí ještě a potom zlobně pohodil hlavou směrem ke dveřím učebny, aby šla.

“Já jsem klidná,” pokrčila uraženě rameny a vešla do třídy.

‚To tedy pro mě nezačíná moc dobře,‘ zhodnotila chmurně svůj první střet s tímto mužem jakožto profesorem a ještě více se utvrdila v názoru, že prominentkou  Zmijozelu nebude.

Snape vešel za ní, máchnutím hůlky zabouchl dveře a provlál uličkou mezi stoly ke katedře.

“Vyndat knihy, otevřít na straně pět set tři, Dusící lektvar. Popis je na tabuli, přísady ve skříni, kdo to nezvládne, dostane úkol navíc. Začněte!”

Načež se posadil za stůl a nevraživě si měřil roztřesené studenty. Bylo zajímavé pozorovat, jak málo mu stačí k tomu, aby s úspěchem vyděsil polovinu třídy k smrti. Jeden z žáků nebyl schopen v roztřesených rukou ani udržet kotlík, natož započít nějakou úspěšnou práci nad ním. Julie musela kroutit hlavou nad jeho chováním. Sama byla za půl hodiny se svým lektvarem hotova. Zhruba ve stejné chvíli se vztekle postavil Draco Malfoy a prohlásil, že nemůže kvůli rozrušení z předešlého incidentu pokračovat v práci. A bylo na čase, hustá tekutina v jeho kotlíku nebezpečně bobtnala a přetékala s divokým syčením přes okraj. Snape nejprve nechal zmizet tu spoušť a potom s přivřenými víčky propustil Malfoye z hodiny. A jakoby si potřeboval zchladit žáhu na někom jiném, přistoupil k Potterovi.

“Co přesně si myslíte, že právě děláte?” promluvil pomalu a znechuceně nabral z jeho kotlíku trochu nazelenalé hmoty, jež se ani trochu nepodobala směsi, kterou měla hotovou Julie.

“Dusící lektvar?” odtušil Harry.

Snape se jen nadechl a zavřel pevně oči.

“Po večeři si přijdete ke mně do kabinetu pro zadání zvláštního úkolu. A vezmete s sebou Longbottoma, Weasleyho, Finche-Fletchleyho...” nedůvěřivě se zadíval do dalšího kotlíku ”...ano, a Pattilovou, jak  vidím, také.” Potom pomalu přistoupil k Julii a jedním okem zkontroloval její lektvar.

“Zhruba takhle to má vypadat,” pronesl bezbarvě a přesunul se dál.

Druhou hodinu strávili zapisováním si do sešitů. Snape mluvil o dalších užitečných směsích, jako je Dávivé sérum, Slepotník a Zimničný balzám. O všech těch látkách už Julie slyšela nebo četla, takže se nemusela tak úporně soustředit a mohla v klidu pozorovat styl Snapeovy výuky. Brzy dospěla k závěru, že jeho systém je sice efektní na oko, v praxi však málo účinný. Kdyby učivo vykládal méně agresivně a soustavně neděsil žáky, zcela určitě by si toho odnesli z hodiny více.

Tato třída byla vlastně již výběrová, neboť všichni žáci, kdo tu byli, měli za sebou úspěšně složené NKÚ z lektvarů. Přesto se Julii u některých nezdálo, že by byli v tomto předmětu příliš zdatní. Každopádně tu byla ona neslavná trojice Potter - Weasley - Longbottom, u kterých nechápala, jak zkouškami prolezli. A potom další trojice, tentokrát ze Zmijozelu: Malfoy - Crabbe - Goyle. Ti na tom byli s vědomostmi, co se týče lektvarů, snad ještě hůř. U těch se však ani příliš nedivila, že je Snape nechal prolézt. Byli přece ze Zmijozelu.

Co se týkalo nebelvírských, zdálo se, že profesor má temnou radost z toho, když může někoho z nich přistihnout, jak se baví se sousedem nebo neumí zcela správně odpovědět. S gustem jim strhával body za každou maličkost a neodpustil si přitom četné posměšné poznámky na adresu domnělých provinilců. Na druhou stranu zmijozelských si nevšímal skoro vůbec, jen po některých tu a tam hodil výstražný pohled, když se pošťuchovali, nebo jinak rušili výklad, protože to on nestrpěl. Ale ohledně jejich nedostatků ve vědomostech a vůbec celé morálky, nestaral se zkrátka o ně. Když něco nevěděli, zeptal se nebelvírských a ty potom potrestal. Výsledkem tedy bylo, že jedni se soustavně flákali a druzí byli strachy mimo, takže se také nesoustředili. Profesorův výklad tedy přicházel v obou případech vniveč. A Julii se jevilo, že on to dobře ví, ale z nějakého důvodu s tím nechce, nebo nemůže nic dělat.

‚Ten člověk trpí,‘ konstatovala si v duchu, když ukončil hodinu a propustil je.

“Ještě pořád si myslíš, že je fajn?” šťouchla do ní na chodbě Niké významně. Právě se odebíraly na věštění z čísel.

“Myslím, že je nešťastný,” pokrčila rameny.

“Co ti povídal na té chodbě před hodinou?” zajímalo Niké.

“Nic zvláštního. Zkrátka mě seřval. Proč ale ty lektvary učí, když ho to zjevně moc nebaví?” uvažovala nahlas Julie.

“Vlastně sem nastoupil kvůli obraně proti černé magii,” vysvětlovala ochotně Niké. “Ale Brumbál mu to místo nakonec nedal. Tak začal učit lektvary. A od té doby se každý rok o to místo pokoušel až do letoška.”

“A teď už to vzdal?”

“Ne, dostal ho. Ty to nevíš? Učí teď dva předměty. Jako jediný na škole. A nikdo neví, jak to stíhá - je to vlastně technicky nemožné.”

“Já jsem to věděla! Hned jsem ho tipla správně,” přimhouřila oči vítězoslavně Julie při vzpomínce, jak první, co ji napadlo při pohledu na tohoto muže, bylo, že je to učitel obrany proti černé magii.

“To se ti ani nedivím,” přitakala se smíchem Niké. “Černý je na to tedy dost!”

A Julie musela přemýšlet, jakou to podivnou pravdu vlastně její kamarádka řekla.

Po věštění z čísel měli přeměňování, bylinkářství, hodinu na oběd a dvouhodinovku péče o kouzelné tvory. Ale ani potom neměla Julie volno, neboť musela dělat úkoly ze všech těchto předmětů. Rozhodla se je vypracovávat v knihovně, kde bylo nejklidněji z celého hradu a měla zde na dosah všechny možné knihy, z nichž chtěla čerpat.

Dokončovala právě pojednání o Dávivém séru, když kolem ní prošla opět černá postava profesorova. Tentokrát ji viděl, ale nedal to na sobě ničím znát. Jen vrátil černou knihu a vzal si jinou, velmi podobnou. Julie jej provázela zamyšleným pohledem a mimoděk si přitom natáčela pramen vlasů na prst. Snape již byl téměř ve dveřích, když se zastavil.

“Jak jste na tom?” zeptal se bezvýrazně a ledabyle přitom listoval knihou.

“Mám většinu úkolů...” odtušila Julie, jelikož nechápala, co tím myslí.

“Na to se neptám,” zdvihl pohled od knihy a upřel jej na futro dveří před sebou. “Máte to již zhojené?”

“Ach tak! Ano, už je to v pořádku. Vidět to bude vždycky, ale již žádné krvácení... Děkuji,” sklonila na okamžik pohled.

Snape jen kývl hlavou a vyšel na chodbu.

‘Nerozumím tomu,’ přemýšlel, ‘nemůže to mít ještě zhojené...’ Zcela jasně totiž v její blízkosti trpěl zvláštními pocity.

Druhý den po obědě spěchala Julie spolu s ostatními zmijozelskými do západní věže, kde měli obranu proti černé magii. Učebna byla kruhová místnost s vysokými okny, jež skýtala báječný výhled na obrovitánské jezero. Jakým zklamáním bylo pro Julii, když se velké okenice počaly jedna po druhé samy rychle zavírat po každém mávnutí hůlky profesora Snapea! Ve vteřině se uvnitř rozhostila tma.

“Dnes budeme mluvit o éterických bytostech.” Začal hodinu a lusknutím rozsvítil početné louče na stěnách, takže se udělalo zase světlo.

“Ví někdo, jaké druhy těchto bytostí známe? Crabbe?”

“No... ehm...”

“Goyle?”

“Tedy...”

“Templeová?”

“Známe upíry, duchy a... a...”

“Readová?”

“A víly,” hlesla Julie.