Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Tři dny uplynuly jako nic, naplněny sladkou nečinností, co se týče studentů a příjemným odpočinkem, co se týče profesorstva. Štědrého dne odpoledne se Julie zrovna pohodlně položila na bok na měkké lavici pod arkýřovým oknem knihovny a línými pohyby hůlkou nutila stránky obrovské bichle ležící před ní na nízkém stolku, aby se samy obracely. Byla zrovna v nejlepším, když zpoza jednoho z vysokých dřevěných regálů vyšel pevným krokem profesor lektvarů.

Očividně si nevšiml, že v oddělení herbalogie není sám a přistoupil k jedné z prohýbajících se polic.  Neomylně sáhl po nenápadné černé knížečce a otočil se k odchodu.

“Dobrý den,” pousmála se provinile Julie, když se prudce zastavil v půli kroku. Připadalo jí sice směšné se omlouvat za svou přítomnost, zároveň se však dokázala vcítit do pocitů člověka, jenž si myslí, že je sám a potom zjistí, že byl celou dobu tiše pozorován.

Snape neřekl ani slovo - tedy alespoň ne Julii.

“Accio kniha!” Natáhl pouze ruku a Juliina tlustá četba se plavně vznesla přímo do jeho rozevřené dlaně.

Otočil ji a přelétl na plesnivém hřbetě zašlý stříbrný nápis:“ Nejskvělejší praktikáble magické kuchyně od Merlina po současnost aneb jedy pro každý den”.

“Však brzy uvidíme, co jste si z četby vzala,” zvedl mírně jeden koutek úst. “Jen tak dál.” A nechávaje knihu ladně klesnout na původní místo, rázně odkráčel. Julie jen přemýšlela, zda to, co zahlédla v profesorových očích, mohl být náznak pochvaly.

Odpoledne se přehouplo v pozdní večer a bradavický hrad potemněl, ovšem až na několik oken. Do tmy totiž zářilo světlo ředitelovy pracovny, jedno okno bdělo v sedmém poschodí a v přízemí hradu bylo možno skrze otevřené skleněné tabule dalšího okna pozorovat zadumaného profesora lektvarů, jak rázuje od zdi ke zdi po svém kabinetě. Pojednou se zastavil a přistoupil ke stolu, aby si něco ověřil v malé černé knize. Jak se skláněl nad stránkami, padl jeho pohled na rozevřený Pobertův plánek, který ležel hned vedle.

Snape jej často používal od doby, kdy jej podruhé zabavil mladému Potterovi. Chvíli mu sice trvalo, než prolomil obranné kouzlo pergamenu, nakonec se mu to však povedlo a on si často se zaujetím četl v pohybujících se nápisech, jež značily, kde kdo právě je, když chtěl mít přehled, co se kolem něho děje a přitom nevytáhnout paty ze svých komnat.

Nyní stál zaražený, neboť v jedné místnosti v sedmém poschodí, kde by podle jeho mínění nyní neměl být absolutně nikdo, spatřil ke svému údivu stopy s nápisem “Julie Readová”. Že se někdo v noci toulá po hradě, by se dalo ještě pochopit, a koneckonců i tolerovat (nehodlal zbytečně strhávat jen tak pro nic za nic body studentům ze své vlastní koleje), ale že se někdo v noci potuluje zrovna po Komnatě nejvyšší potřeby, která se zjevovala zásadně jen kouzelníkům v úzkých, to bylo vskutku zarážející.

“Co tam, u Merlina, dělá?!” narovnal se prudce Snape a zamračil se. Znovu si přiblížil plánek k očím. Ne, nemýlil se, byla tam a vypadalo to, že jen tak stojí na místě. Snape vyšel rychlým krokem na chodbu a vydal se nejkratší cestou po skrytém točitém schodišti pro profesory do sedmého patra.

“Lumos,” zašeptal a čas od času zkontroloval plánek. Ale jak se blížil chodbou, nemusel se již na plánek dívat, neboť jasně slyšel, a dokonce i viděl, že je Místnost nejvyšší potřeby otevřená. Vzduchem se nesl tichý šumivý zvuk a omamná květinová vůně. Snape se postavil těsně ke dveřím komnaty, pod nimiž vycházel ven pruh světla, a opatrně do nich strčil. Otevřely se pomalu a neslyšně a na chodbu se vyvalil teplý oblak páry.

“Co tu, k čertu...” nadechl se a v mžiku se mu zatočila hlava. Okamžitě zapomněl, proč sem přišel. Během vteřiny se mu zatemnilo v mozku a jeho mysl se nebyla schopna soustředit vůbec na nic, kromě dvou věcí: Jako první silně ucítil zas tu známou, příjemnou vůni, která jej donutila se opřít jednou rukou o otevřené dveře. Druhým vjemem bylo jakési stvoření, zcela nahé a právě vystupující z velikého oblaku páry.

Julie se otočila, když uslyšela mužský hlas a instinktivně zvedla osušku. Přitiskla si ji k tělu a trochu popošla ke dveřím, aby rozeznala, kdo to vešel do koupelny.

“Profesore?” zeptala se nechápavě.

Teprve nyní si uvědomil, kdo je ta žena před ním. Došlo mu, že se nejedná o přízrak a usilovně se snažil srovnat si myšlenky v hlavě. Ale ta zvláštní vůně mu značně překážela, musel na chvíli zavřít oči a soustředit se, než byl zase schopen promluvit.

“Co zde… děláte?” snažil se na ni nedívat. Nebyla sice už nahá, ale stále to byla poloviční víla. A stála celkem blízko. Zcela jasně cítil, jak mu mysl zatemňuje její kouzlo.

“Omlouvám se. Hledala jsem nějakou koupelnu s vanou a asi jsem omylem vešla do profesorské...” zarděla se.

“Tohle není... koupelna,” odvrátil s úsilím zrak z jejího poodhaleného ramene. “Tohle je Komnata nejvyšší potřeby, musela jste ji velice úpěnlivě hledat, aby se vám ukázala. Co se stalo?”

“Já... musím o tom mluvit?” sklonila hlavu.

“To tedy ano.”

“Měla jsem bolesti. Mám jistá... zranění a pomáhá mi koupel z heřmánku...”

Snape odtrhl pohled od zdi a opatrně se podíval na dívku.

“Kde?” zeptal se poněkud měkčím hlasem, než by si býval přál.

Jen se otočila a nechala osušku klesnout k pasu.

“Kdo to...!” neudržel se a zíral na četné hluboké a zjevně nezhojené šrámy, jež hyzdily její ramena a zčásti i boky.

“Byl to Gurus Read,” odvětila chladně a skryla se opět v osušce.

“Váš otec!?”

“Já to slovo pro něho nepoužívám a budu ráda, když se tak o něm nebudete vyjadřovat ani vy.” Prudce se k němu otočila a v očích jí zaplál hněv.

“Já... už to chápu. Ty rány krvácejí?” zeptal se a přimhouřil oči.

“Ano. Pořád. A omlouvám se, že vás tomu vystavuji. Jestli chcete, běžte pryč... Já to pochopím.”

“Myslím, že to zvládnu,” zavrtěl pomalu hlavou. Dobře věděl, že vílí krev je nebezpečná látka. Byla to vlastně esence celého jejich kouzla. Velice typicky voněla a dokázala člověku opravdu zamotat hlavu. Konečně pochopil, čím Julie tak voněla i čím jej tak zneklidňovala. Nemohla za to. Naopak ji to bolelo.

“Jaké na… to použil kouzlo?” zeptal se potom a snažil se zaplašit vtíravou představu, jaké by to asi bylo, obejmout ji. Raději zas odvrátil pohled jinam a trochu zadržel dech. Vůně byla velmi silná. A on nechtěl podlehnout.

“To už si bohužel nepamatuji. Nebyla jsem příliš při vědomí... Pamatuji si jen první Cruciatus...” Raději nepokračovala, zdálo se jí, že se při tom slově Snape celý zlostí naježil.

“Heřmánek je vám k ničemu, milá slečno,” promluvil ale potom věcně. “Divím se, že to nevíte v šestém ročníku. Nebrali jste to v obraně proti černé magii?”

“Vloni ji zrušili. Už jsme to nestihli. Karkarov říkal, že je to zbytečné...”

Zase sebou tak podivně trhnul, hned se však ovládl.

“Něco vám na to připravím. Jděte spát,” přísně jí pokynul. Samotné gesto však nedokázalo zastřít téměř něžný tón právě pronesených slov.

Poslušně si sesbírala šatstvo a prošla kolem něho na chodbu.

“Děkuji, ...pane. A ještě jednou se omlouvám,” otočila se již na odchodu.

Cítil, jak se mu vrací zpět zdravý rozum a byl tomu rád. Čím byla od něho dál, tím se cítil lépe.

“Nemusíte se omlouvat,” zazněl jeho hlas již zase jako obvykle - a tudíž podivně chladně. “Ale bude v zájmu všech, když se vám to rychle zhojí,” dodal však potom tišeji a přejel si unaveně čelo.

“Vím to,” trpce se usmála. “Možná by vás ale zajímalo, že zatím jste byl jediný, na koho to nepůsobí. Jste opravdu dobrý!” Potom se otočila a odběhla do tmy.

‘Tak to si jen myslíš,’ řekl si pro sebe rozmrzele. Býval by od sebe čekal daleko lepší výkon.

‘Stárneš, Severusi. Už to není, co to bývalo dřív,’ pousmál se cynicky a mávnutím nechal zmizet vchod do komnaty. Odcházel rozezlen sám na sebe za tu neprofesionalitu, kterou podle něho byla slabost.

Na Boží hod se Julie probudila celkem pozdě. Rychle tedy vyskočila z postele a zatím co na sebe házela šaty, padl její zrak na nádobu s nazelenalou tekutinou, jež ležela na jejím nočním stolku.

Dvakrát denně do úplného zahojení.

S.S.

Stálo na štítku.

“Veselé Vánoce!” popřála sama sobě a s úsměvem zvedla nádobu.

V síni panovalo pravé pozdvižení, když vešla Julie k snídani. Jeden ze studentů dostal poslední model Kulového blesku a teď se snažil, aby mu jej ostatní v slepém nadšení nerozcupovali na kousky. Julie se musela pousmát. Létání nikdy nebylo jejím koníčkem. Ráda sledovala famfrpál, ale sama se jej nikdy hrát nepokoušela.

Usedla na své obvyklé místo vedle Ginny a spokojeně si přitáhla mísu s horkými toasty. Zranění jí pod šaty příjemně zahřívala léčivá mast a ona se konečně jednou za poslední dobu cítila víc než dobře. Hluk kolem koštěte ustal, jako když utne, když Harry Potter vyběhl se svým dárkem z hradu, aby jej vyzkoušel a ostatní jej nadšeně následovali.

“Od koho dostal to koště?” zeptala se Julie Ginny.

“To nikdo neví. Vždycky je to tak. Před třemi lety mu Kulový blesk jedničku také poslal někdo anonymně. Dlouho si ho ale neužil, vloni mu ho zabavila Umbridgeová a už se nikdy nenašel,” usmála se Ginny. V síni teď zůstaly samy jen s několika profesory.

“Dostala jsi nějaké dárky?” zeptala se opatrně Ginny do ticha.

“Jen jeden,” řekla Julie s pohledem upřeným na profesora lektvarů. Zase si četl Denního věštce, ale cosi v jeho výrazu tváře prozrazovalo, že zcela určitě slyšel její odpověď.

“Ráda bych dárci upřímně poděkovala,” dodala tedy nevinným tónem. Účinek byl okamžitý. Černé oči se stočily z novin k ní a vteřinu ji probodávaly. Byla to jen chvilka, v příštím okamžiku by nikdo neuhodl, že se Severus Snape věnuje ještě něčemu jinému, než je soustředěná četba.

Bylo po Vánocích. Minul i Nový Rok a Bradavice se pomalu, ale jistě začaly hemžit vracejícími se studenty. Juliina ložnice se zaplnila.

“Jsem Lisa.”

“A já Niké,” představovaly se jí postupně její spolubydlící dívky. Všechny byly o mnoho mladší, jelikož bradavický šestý ročník se absolvoval v šestnácti, sedmnácti letech. Julie na ně hleděla se směsí zájmu a mírného pobavení. Vzpomínala na sebe v jejich věku.

“Nevypadáš tak stará,” shodly se dívky.

“Tak to díky,” zašklebila se. Slovo stará se jí ani trochu nezamlouvalo.

“Ne, vážně! Tipla bych ti tak osmnáct!” horlivě ji přesvědčovala Niké a ostatní přikyvovaly.

“A prej jsi víla. Je to pravda?” zajímaly se.

“Jen poloviční,” uklidňovala je.

“Páni! Ukaž nám něco!”

“A co jako?”

“Nějaké vílí kouzlo přece!”

“Žádná neumím,” zalhala a sledovala jejich zklamání. Neměla chuť se předvádět. V Kruvalu občas něco ukázala, ale sklidila za to vždy jen závist od ostatních čarodějek. Dávno se již poučila, že lidé nemají rádi to, co nedokáží. A vílí umění bylo jednou z takových věcí. Ženy jej většinou odsuzovaly, jelikož nerady viděly, jak působí na muže. A muži o něm mluvili, jako by to bylo něco nebezpečně nakažlivého, čeho je třeba se vyvarovat. Bylo to tedy takové tabu mezi kouzelnickou společností.  

“Aha,” zatvářily se dívky na její odpověď smutně, ale rázem na ni také přestaly zírat, jako na cizí bytost. A o to Julii právě šlo. Chtěla, aby se s ní bavily, jako se sobě rovnou.

“Máš kluka?” zněla další otázka již mnohem obyčejněji. Usmála se.

“Už ne. Dal mi kopačky,” upřímně odvětila. “Ale čekám, že se tu třeba s někým seznámím...” zvedla koketně obočí.

“Tak to tedy určitě! Tady je spousta zajímavejch týpků,” jásaly svorně všechny.

“Všimla jsem si,” souhlasila zamyšleně.

“Pokud ti tedy ovšem nevadí věkové rozdíly...” odtušila Niké. Narážela na to, že je Julie minimálně o tři roky starší, než nejstarší sedmáci.

“Rozdíly věku mi fakt nevadí,” ujistila je však se záhadným úsměvem. Na mysli ale neměla zrovna nějakého sedmáka.

Při první večeři za plné účasti studentů promluvil k nim ředitel. Mimo jiné také představil Julii, vysvětlil, proč je zde a nezapomněl se zmínit ani o jejím vílím původu. Řada žáků obdivně zapískala, ostatní jen zvědavě otočili hlavy jejím směrem. Potom se však začalo jíst a pozornost všech se soustředila na mísy s kouřícími pokrmy.

Ve zmijozelské věži se večer pár studentů přišlo Julii osobně představit a všichni se chovali velmi mile kromě mladého Malfoye, jenž na ni civěl se zjevnou nenávistí. Jakoby se však bál přiblížit, zdržoval se minimálně na pět metrů od ní.

“Fajn. Alespoň neotravuje,” pomyslela si Julie. Znala jeho otce, byl přítelem Guruse Reada, a věděla tedy, odkud pramení nenávist jeho synka. Nebylo to pro ni nic nového. V Kruvalu bylo mnoho studentů ze smrtijedských rodin a všichni ji upřímně nenáviděli, když odmítla přidat se k nim.

“A co říkáš na Snapea?” zeptala se Julie Lisa, když spolu s Niké a ještě jednou dívkou kolem jedenácté večer seděly ve společenské místnosti u krbu a  měly již probrané všechny ostatní profesory i studenty.

“Nevím, proč máme zrovna jeho jako ředitele koleje,” postěžovala si Niké. “Pořád mi z něho naskakuje husí kůže...”

“A to je na nás ještě milý ve srovnání s tím, jak se chová kupříkladu k nebelvírským!” podotkla Sophie, malá černovláska. „Nikdy nám přece nedává jen tak pro nic za nic tresty a už vůbec nám nebere body…“

"To sice ne, ale i tak dovede pouštět hrůzu,“ vrtěla hlavou Niké. „Mně osobně bohatě stačí, když se na mě podívá tím svým vražedným pohledem a už nepotřebuju žádný trest!“

„Ale nemůžeš říct, že by nám nenadržoval!“ stála si Sophie za svým.

„Ale jistě, že nám nadržuje, jsme přece jeho kolej! Byl by sám proti sobě. Ale já tvrdím, že kdyby mohl, nejradši by nás všechny do jednoho otrávil některým z těch svých děsných utrejchů. Někdy to na něm úplně vidím, že nás má dost.“

“Já nevím, ale mně připadá v pohodě,” namítla nesměle Julie.

“Cože?! To, jak se tváří, ti přijde v pohodě?”

“Tak samozřejmě se občas tváří nepřístupně, ale jinak je celkem fajn, ne?”

“Fajn!? Ten sadista?!” valily na ni ostatní oči údivem.

“Pod pojmem sadista si tedy představuji něco trochu jiného. V Kruvalu byli někteří učitelé trošku tvrdší... Fyzické tresty jsou tam na denním pořádku,” klidně opáčila. “ Za takového profesora, jako je Snape, bychom tam byli vděční. Poznala jsem již mnohem horší typy, než je váš profesor lektvarů,” usmála se trpce.

“To je opravdu skvělé,” ozval se za nimi ledový hlas a dívky vyděšeně nadskočily. Julie se otočila a spatřila u vchodu do místnosti bledého Severuse Snapea.

“Rád bych si vyslechl všechny vaše cenné názory na mou osobu, obávám se však, že budete muset pokračovat jindy. Je totiž jedenáct, takže padejte do postelí!” Přímo plál potlačovaným hněvem.

Všechny se rozběhly na ten povel ke schodům do ložnic. I Julie se zvedla a šla za nimi. Bála se ohlédnout, ale udělala to. Stál nehnutě na místě a propaloval ji výhružným pohledem. 

“Spratci,” ulevil si na cestě zpět do svého kabinetu. Teď litoval, že je šel okřiknout, když na Pobertově plánku viděl jejich sedánek. Mohlo ho napadnout, že drbou právě jeho.

“Uvidíme, jak si povedou zítra ráno na lektvarech! ” vrčel nasupeně. Pokud ho totiž něco na jeho práci štvalo, byla to právě ta marnost. Snažit se nacpat žákům do hlavy něco, co je absolutně nezajímá a co je nebaví, to byl velmi těžký úkol. A on si někdy nebyl jist, zda ještě má sílu se o to pokoušet. Zvláště v lektvarech se mu to často stávalo. V každém ročníku se totiž našlo mnoho případů, které by jednoznačně označil za beznadějné. Většinou se mu podařilo zbavit se jich alespoň po NKÚ, zkrátka je odradit. Ale toto nemohl dost dobře praktikovat na zmijozelských. U těch mohl jen přivřít oči a tolerovat jejich neschopnost. Nemohl na ně používat stejná měřítka, jako na ostatní a často toho litoval. Ano, on jim nenadržoval z vlastní vůle. Kdyby bylo po jeho… Ale tento boj již dávno vzdal. Věděl, že by se muselo mnoho velkých věcí změnit, aby si on mohl začít dělat vše podle svého.

 Dost ho také rozčilovalo, s jakým klidem o něm mluví Readová - cítil, že mu to ubírá na respektu. Navíc se to absolutně neslučovalo s Brumbálovou představou, jak by se k sobě měli chovat. Ona se ho přece měla bát! Anebo   ho alespoň nenávidět. Tak to bylo dohodnuto. Ale ji to ani nenapadlo. Vůbec se ho nebála! A že by jej nenáviděla, v to se také nedalo doufat. A tento vývoj situace se mu zdál velice neuspokojivý.

Budu muset přitvrdit,‘ rozhodl se. Ta myšlenka, že ji bude muset trestat za to, že jako jediná se ho nebojí a nemyslí si o něm, že je stvůra, ho ale vůbec netěšila. Navíc teď, když věděl, co si před nedávnem prožila se svým otcem... nemohl se ubránit, aby na ni nemyslel se smutnými sympatiemi. Celá ta situace ho zkrátka deprimovala.

Rozezleně za sebou práskl dveřmi kabinetu a ozvěna té rány se ještě dlouho nesla chodbami spícího hradu.

‚Zvláštní člověk, ten Snape,‘ pomyslela si Julie, když zatáhla závěsy nad svým ložem a uložila se k spánku.

To, co před okamžikem viděla v očích unaveného muže, ji totiž donutilo zamyslet se nad ním trochu hlouběji, než činila dosud. Bylo jí trapně, že musel vyslechnout jejich rozmluvu. Nebylo to pro něho jistě nic příjemného slyšet, jak o něm mluví ty šestnáctileté dívky. A ona se také mohla zdržet komentářů. Teď ji to mrzelo, ale už se stalo a nic se s tím nedalo dělat.

‚On ale jistě zná názory studentů na svou osobu. Musí to vědět,‘ uvědomila si. Vzpomněla si totiž, jak dlouho trvalo, než ona sama zjistila, co se mezi žáky o Snapeovi říká. Zhruba hodinu. Bylo to u večeře ten první den. Ginny ji podrobně seznámila s chodem Bradavic a popsala jí celý profesorský sbor. U Snapea se zdržela snad nejdéle. S hrůzou v očích Julii líčila, jak se chová ke studentům, jaké jim uděluje tresty a na koho si zasedl nejvíce. Samozřejmě neopomněla zmínit, že Zmijozelu Snape nadržuje, jak se dá, a popřála Julii ke štěstí, že je právě v této koleji.

„Ale já tam nepatřím,“ ohradila se tehdy Julie. „Zkrátka mě někam museli dát.“

Skutečně se divila, proč ji ředitel přiřadil právě sem. Nepřipadala si stejná jako zmijozelští. Možná by radši byla v jiné koleji. Sama nevěděla.

První dvě pondělní hodiny měli zmijozelští lektvary napůl s Nebelvírem ve sklepení hradu. Hned po snídani se přesunuli před učebnu a čekali na profesora.

Julie si okamžitě všimla, že není jediná, koho nesnáší mladý Malfoy. Právě se totiž jal provokovat Harryho Pottera svými posměšky a zjevně si přitom myslel, že je vtipný. Po pěti minutách už Julii nebavilo poslouchat jejich hádku a zakročila.

“Nechcete se zklidnit?” navrhla. Potter ztichl, zato Malfoy se podrážděně otočil.

“Ty drž hubu, ty… kreaturo!” 

“Cos to řekl?”