Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Julie seděla v křesle u okna a skrze zamrzlé tabulky skla hleděla ven. Bylo celkem příjemné přihlížet z tepla pokoje, jak se venku chumelí. Navíc v době vánočních prázdnin byl Kruvalský hrad téměř liduprázdný, a tak Julie ani neměla důvod vycházet z komnaty. Tu  posledních šest let sdílela se svou přítelkyní z koleje, jež byla nyní rovněž na svátky u rodiny. Druhým, neméně zanedbatelným důvodem jejího dobrovolného skoro-vězení, byl i fakt, že ve škole se touto dobou v rámci úspor topilo jen minimálně, to znamená jen v opravdu obydlených a využívaných místnostech. Všude jinde byla nesnesitelná zima.

S uspokojením se otočila a zkontrolovala veselé plaménky v krbu. Potom si ještě jednou přidržela před očima dopis, který před několika dny přinesla sova a znovu se zájmem přečetla řádky:

Vážená slečno Readová,

s potěšením Vám oznamujeme, že jste právě Vy byla vybrána ze všech kruvalských studentů pro výměnný stipendijní pobyt v Bradavické škole čar a kouzel. Jelikož se Vaše výuka zde započíná ihned po vánočních prázdninách, doporučujeme Vám nastoupit pobyt ještě během těchto svátků v zájmu bližšího seznámení se s prostředím a samozřejmě i učivem. Z toho důvodu Vás 20. tohoto měsíce ve vaší škole vyzvedne odpovědný kouzelník, který Vás dopraví do Anglie.

S upřímným pozdravem Albus Brumbál, ředitel školy

Musela se usmát nad velkým písmem, kterým byl dopis psán. To a také barva inkoustu (smaragdově zelená) jen potvrzovalo vše, co o Brumbálovi doposud slyšela. Že je veselý, snad i trošku ztřeštěný, ale každopádně velice hodný člověk. Věděla o něm rovněž, že je mocný čaroděj, leccos se proslýchalo... Doufala jen, že jí bude dopřáno přesvědčit se o tom na vlastní oči.

Dnes bylo dvacátého. Její kufry ležely na zemi u dveří a cestovní šaty byly přehozeny přes pelest postele. Proto seděla u okna. Chtěla se včas připravit, až uvidí přicházet onoho kouzelníka k hradu. Panovalo zde totiž přísné bezpečnostní pravidlo, že se nikdo nemůže přemístit z ani do Kruvalu a letax fungoval jen ve vnitřní síti zdejších krbů.

Stromy venku se prohýbaly ve větru a pod tíhou sněhu. Všude okolo hradu byly asi metrové závěje až na úzký pruh cesty vedoucí od velké vstupní brány.  Cesta byla jakž takž prohrnutá, ale jen za tu chvíli, co Julie dlela u okna, napadlo na ni nejméně deset centimetrů nového sněhu.

“Chudák člověk,” řekla si nahlas, když přes závoj z obrovských sněhových vloček rozeznala na vzdáleném konci cesty tmavou postavu, zahalenou v kápi a se zdviženou hůlkou, jíž si nejspíš pokoušela vytvořit alespoň nějakou obranu proti sněhu.

Potom však Julie rychle vstala, aby se převlékla do cestovního. Spěšně na sebe hodila černé vlněné kalhoty a rudý svetr s jelenem, dárek od spolubydlící k Vánocům (“Sama jsem ho pletla! Tedy samozřejmě s trochou kouzel...” smála se Daphné, když jí ho před několika dny dávala), černé pohorky a navrch hábit s kapucí. Byla připravena. Znovu přistoupila k oknu a viděla, že postava mezitím zdolala závěje a za okamžik bude u hradu.

“Kam si myslíš, že jdeš!” Julie se s leknutím otočila. Na tři kroky od ní stál nebezpečně se tvářící muž, asi třiadvacetiletý a hrozivě se smál křivým úsměvem.

“Do toho ti nic není, Rexi,” odpověděla se snahou o klidný tón. Ale nebyla klidná. Rex ji děsil již od prvního dne jejích studií na této škole. Byl to namyšlený, sebestředný mizera s postavou hromotluka. Byl o rok starší a navíc kmotřenec zdejšího ředitele, tudíž si užíval veškerých privilegií, jež mu z toho plynuly. Bavil se tím, že pochodoval po chodbách hradu jako nějaký milostpán a buzeroval každého, kdo mu přišel do rány. Navíc ke vší smůle se minulý rok zakoukal právě do Julie a svou náklonnost jí neopomněl dávat najevo, kdykoli se mu k tomu naskytla příležitost. Jeho nejoblíbenějším způsobem bylo přikrást se k ní zezadu, spoutat ji svazovacím kouzlem a potom jí zvednout sukni uniformy. Julie už si zvykla pod školním hábitem nosit džíny a také se naučila jisté ostražitosti. Nikdy nevycházela z pokoje bez hůlky. To byla její jediná obrana proti tomu drzému spratkovi. I teď se jí ruka s hůlkou samovolně sevřela v pěst, když jej spatřila znenadání tak blízko sebe.

“No, no!” zkřivil Rex ještě posměšněji ústa. “Snad bys mě nechtěla ještě zaklít poslední den, co jsi tady!” Potom se chytil se za srdce parodujíc dojetí. “Náš čas se chýlí! Za chvíli mne opustíš, lásko má...” zanotoval a prudce ji uchopil okolo pasu silnou rukou.

“Nevěrná!” dodal a smýkl s ní do strany jakoby v rytmu polky. Když trochu vyjekla, jen se potěšeně rozesmál hrubým smíchem.

“Okamžitě mě pust, ty hovado!” vykřikla a zvedla proti němu hůlku. Vzápětí však zalitovala, neboť toho právě Rex využil a vytrhl jí hůlku z ruky.

“Nebo co?” zasmál se trochu temněji a přitáhl si ji ještě víc k tělu. “Nebo co! Tak mluv, když se tě pán ptá!” Jeho tón zněl teď opravdu výhružně. Její hůlku odhodil někam ke dveřím a volnou pravou dlaní jí sevřel tvář tak, aby se mu musela dívat zblízka do zapadlých očí.

“Myslíš si, že utečeš?” Naklonil se k ní tak blízko, že cítila jeho teplý dech na tváři.

“Já na tebe ale nezapomenu, to si dobře zapiš do tý svý hlavy!” Chytil ji prudce za vlasy a donutil ji zaklonit krk v nepřirozeném úhlu.

“Však ty se vrátíš a všechno bude zas ve starejch kolejích. Na to si dohlídnu,” zašeptal a chystal se vtisknout jí surový polibek.

“Neopovažuj se...” procedila mezi zatnutými zuby Julie a snažíc se jej oběma rukama odstrčit, zakláněla se co nejdál od jeho těla.

V tom se ozval ode dveří klidný, hluboký hlas:

“Doufám, že neruším.”

Rex ztuhnul a v údivu otočil hlavu. Přitom však stále svíral Julii v bolestivém stisku.

“Pusť ji, buď tak laskav.” Muž trochu zvedl ruku a v ní se zaleskla dlouhá tenká hůlka z černého dřeva.

“Co tu, ksakru...” vypravil ze sebe Rex zmateně a trochu se odtáhl, čímž odkryl Julii výhled na jejího zachránce. Udiveně jej přelétla očima.

Muž, asi čtyřicetiletý, byl vyšší postavy a oči i vlasy měl uhlově černé, stejně jako oděv, z něhož mu teď kapala na podlahu voda z roztátého sněhu.

“Nevím sice, o co se tu pokoušíš,” svraštil obočí, přimhouřil oči a dál jimi provrtával Rexe, “mám ale takové tušení, že to nebude nic inteligentního. Takže pusť tu holku a vypadni!” A muž se postavil do ukázkové pozice, jako při souboji. Levou nohu zakročil a hůlku pozvedl do výše očí, v bledé tváři výraz temného soustředění.

“No dobře!” zvedl Rex rychle ruce do výšky a odstoupil od Julie. Ta zavrávorala, když ji tak náhle pustil, a měla co dělat, aby nespadla nazad z hlubokého záklonu, ve kterém se ještě před chvílí nacházela. Naštěstí se ale stihla zachytit křesla, což jí pomohlo nalézt ztracenou rovnováhu.

“Jen mě nezabijte,” bručel Rex a pomalu couval kolem muže v černém směrem z pokoje. Když byl již na chodbě, zřejmě si připadal relativně v bezpečí, protože zdvihl výhružně ukazovák a vyštěkl na Julii:

“Ale my dva jsme spolu ještě neskončili, ...mrcho!” Načež jeho hlava zmizela ze dveří. 

Kouzelník se znechuceně odvrátil a teprve nyní pohlédl přímo na Julii s výrazem: Nepřejte si vědět, co si o tom všem myslím. Potom však rychle sjel její postavu  chladnýma očima a promluvil tichým hlasem:

“Jste, doufám, v pořádku.”

Julii trochu zmátlo, že jí vyká, když ještě před minutou ji nazval holkou, nicméně horlivě přikývla. Nechtěla, aby si myslel, že ji hned něco vystraší. Potom si ale uvědomila, co se sluší a trochu chraplavým hlasem ze sebe vypravila: “Ehm, děkuji. Pane..."

“Profesor Snape,” doplnil ji stroze a jakoby chtěl uzavřít celou tu trapnou záležitost, rozhlédl se po pokoji.

“To je všechno?” ukázal na kufry u dveří hůlkou.

“Ano.”

“Mobilis,” zamumlal a zavazadla poslušně nadskočila a dala se do pohybu směrem ke dveřím.

“Jdete?” ohlédl se ještě přes rameno  zamračeně a vyšel z místnosti.

Julie si uvědomila, že již hodnou chvíli stojí a zírá na tohoto zvláštního muže. Jeho pokyn k odchodu ji však vytrhl ze zamyšlení, takže rychle zvedla svou hůlku ze země a rozběhla se za ním.

Vyšli z hradu a dali se cestou k bráně. Sníh nepříjemně bodal do obličeje a vítr nutil Julii oběma rukama si přidržovat kapuci na hlavě. Šla asi pět kroků za Snapem a všimla si, že on si svou kápi nenasadil, přestože ji předtím měl, když jej viděla přicházet k hradu. Šel zpříma rázným krokem drže před sebou hůlkou zavazadla, aniž by se vůbec ohlédl, zda jej Julie následuje, či ne. Zato ona se ohlédla. A ne jedenkrát. Měla zvláštní pocit, že se sem již nikdy nevrátí.

‚Copak asi učí?‘ uvažovala v duchu a pozorovala zezadu Snapeova široká ramena. ‚Má takové sebejisté vystupování... Možná obranu proti černé magii?‘ Typovala by ho na nějaký ten záživnější předmět. ‚No rozhodně to nebudou staré runy nebo nauka o mudlech,‘ pousmála se. Právě v tu chvíli se však muž zastavil a obrátil se k ní. Když spatřil na její tváři úsměv, probodl ji ostrým pohledem a Julie na okamžik pocítila zvláštní chvění v oblasti žaludku. Neuhnula však očima, neboť to neměla dáno povahou. Snape ji vteřinu upřeně pozoroval, potom však přistoupil blíž k ní, zavazadla nechal klesnout na zem a něco vyndal ze záhybu dlouhého pláště. Při bližším pohledu Julie zjistila, že je to kniha.

“Chyťte se toho,” řekl.

Trochu podezíravě po něm loupla očima.

“Jsme za hranicí pozemků. Odsud se již můžeme přemístit,” vysvětlil, netrpělivě ji chytl za ruku a připlácl ji na koženou vazbu knihy. Potom švihl hůlkou. Zavazadla se k sobě scukla spoutána provazy, jejichž konec uchopil Snape pevně paží, v níž držel hůlku.

“Já... to neumím,” odtušila provinile Julie a zvedla k němu tázavě hlavu.

Udiveně se na ni podíval.

“V Kruvalu mají všichni studenti přísný zákaz přemisťování i mimo pozemky školy,” vysvětlila.

Snape si něco zamumlal a zvrátil oči v sloup.

“Prostě se toho pevně držte.” Přistrčil k ní knihu blíž, poklepal na ni hůlkou a zadrmolil pár slov. Julie ucítila prudké trhnutí v břiše a svět se roztočil. Musela zavřít oči, aby neviděla míhající se barevné šmouhy, z nichž se jí točila hlava. Křečovitě sevřela v ruce knihu i se Snapeovou dlaní, což jí ani v nejmenším nevadilo. Netoužila se propadnout do té míhající se prázdnoty pod sebou jen kvůli tomu, že se nesluší drtit budoucímu profesorovi ruku. Navíc měla o trochu lepší pocit, že kdyby snad opravdu padala, stihl by ji ten muž třeba ještě zachytit... Nevěděla, jak dlouho takhle letí časoprostorem, ale připadalo jí to jako věčnost. Bála se nejen otevřít oči, ale i nadechnout a brzy se jí pod zavřenými víčky roztančily jiskřičky.

Dopadli na zem a Snape vyprostil svou ruku z Juliina sevření. Zavazadla  přistála hned vedle nich.

“Můžete se pustit,” pousmál se v duchu nad její naivitou. Stále se totiž pevně držela knihy. 

“To... bylo fakt... děsný,” vypravila ze sebe však jen dívka a vzápětí se skácela v bezvědomí na záda do sněhu.

“Zatraceně,” zadrmolil a poklekl vedle ní. Trochu ji popleskal po tváři a přitom si všiml, jak má roztomile červený nos od mrazu. Jinak ale byla dost nezdravě bledá, což působilo v kontrastu s rudými vlasy poněkud nepřirozeně.

Snape pochopil, že propleskávání nedochází patřičného účinku a ponořil ruku do hloubi svého pláště. Vytáhl kovovou placatku potaženou hadí kůží a trochu tekutiny nalil mezi Juliiny pootevřené rty. Dívka se ihned probrala a podepřená o jeden loket se náležitě rozkašlala. Potom se na něho otočila přes rameno s omluvným pohledem.

“To bylo trapné,” zhodnotila deprimovaně.

Chvilku se jí zdálo, jako by se mu v očích mihl náznak pobavení, zatímco vstával setřásajíc si z pláště stopy sněhu. V příštím okamžiku však opět ztuhla jeho tvář v chladnou masku.

“Já to nikomu neřeknu,” prohodil trochu posměšně a energickým pohybem jí pomohl na nohy.

“Kde jsme?” zeptala se, když se trochu upravila a konečně se rozhlédla.

“V Prasinkách. Pár kilometrů od Bradavic,” odvětil stručně a opět zmobilizoval její kufry.

Mezitím se odkudsi vynořil kočár tažený dvěma tvory.

“Nastupte,” pokynul jí, když kočár zastavil přímo u nich.

“Proboha, a co je zas tohle?” otřásla se odporem Julie a couvla o krok zpět. To, co bylo zapřaženo v povozu, totiž vzdáleně vypadalo jako koně. Ale koně, kteří se nejspíš utopili a potom drahnou dobu tleli a potom je někdo donutil tahat kočár. A ještě jim přičaroval odporná kožnatá křídla.

Snape na ni rychle pohlédl, pak ale věcně odvětil:

“To jsou testrálové. Nasedněte.” A hodil její věci do vozu.

Julie jen zavrtěla hlavou a rezignovaně vlezla do kočáru. Muž usedl proti ní a vůz se okamžitě rozjel.

“Prosím,” podal Snape dívce placatku a celkem bez úspěchu se pokusil zatvářit povzbudivě. Nechtěl ji přivést k Brumbálovi na pokraji nervového zhroucení, proto usoudil, že ještě trocha zahřívacího lektvaru z jeho soukromé zásoby jí neuškodí.

“Děkuji.” Napila se kupodivu s chutí. “Zahřívací lektvar nikdy neodmítnu.” A lišácky se usmála. Hned ji to ale zamrzelo, protože muž svraštil čelo a zas do ní zaryl zpytující pohled.

“Kolik je vám let?” přísně se otázal.

“Dvacet dva.” Nechápala, kam tím míří.

“V jakém že jste ročníku?”

“V šestém. Proč?”

“Je pro mne záhadou, jak je možné, že jste tak zaostalá ve věcech cestování... a na druhou stranu bezpečně rozeznáte podle chuti zahřívací lektvar, který se učí až v sedmém ročníku a jehož chuť je téměř neutrální,” zabodl do ní mrazivý pohled.

“Pokud si do něj ovšem někdo nepřidá zrnka masály, aby chutnal lépe,” pousmála se.

“Také je tam dávám,” dodala rychle, když na ni nevěřícně vytřeštil oči.

“Dokonce si jej sama vaříte?”

“Samozřejmě, že je to v Kruvalu zakázané, ale občas se to tam nedalo vydržet...” Trpce se pousmála a zadívala se na okamžik z okna.

Snape chvíli mlčel. Ale potom znovu promluvil tichým melodickým hlasem:

“Jsou všichni kruvalští žáci na takové úrovni, jako vy?”

“To nemohu posoudit, nejsem profesor lektvarů,” pokrčila rameny.

“Profesorem lektvarů jsem já a předloni se mi nezdálo, že byste tam měli nějaké super mozky, když se konal Pohár,” řekl pomalu a opovržlivě.

“To nebyl zrovna výkvět naší školy, ta reprezentace. Byli to zkrátka nejoblíbenější studenti našeho ředitele,” zamračila se Julie.

“Nejste trochu stará na šestý ročník?” ignoroval však její poznámku Snape a dál s ledovým klidem pokračoval ve výslechu.

“U nás se nastupuje do školy v šestnácti letech. Předtím chodíme do přípravných kurzů a do mudlovských škol samozřejmě.”

Profesor ztichl. ‘Nevypadá na dvaadvacet,’ přemítal. ‘Myslel jsem, že je mladší. Něco si už ale zřejmě prožila, vzhledem k tomu, že vidí testrály...’

Zdálo by se, že se ti dva cizí lidé navzájem odhadují coby budoucí protivníci, když tam tak seděli naproti sobě a jeden druhého zamyšleně pozorovali. I dívka totiž beze studu hleděla na muže a v duchu jej hodnotila. 

“Tak tedy lektvary!” zdvihla po chvíli obdivně obočí. “Můj oblíbený předmět.”

Odpovědí jí však byl jen zachmuřený a značně nedůvěřivý pohled.

Mezitím dojeli až k bradavickému hradu a kočár zastavil. Snape seskočil do sněhu a chtěl sáhnout pro kufry, když se však otočil ke dveřím povozu, zjistil, že stojí tváří v tvář Julii. Jeho napřaženou paži považovala za galantní gesto a s milým úsměvem se chytila jeho ruky.

“Děkuji,” blýskla po něm zelenýma očima a vyskočila z kočáru. Profesor trochu ztuhnul tou nenadálou blízkostí a také mu přišlo, že ucítil nějakou dobře známou a velmi příjemnou vůni. Nevěnoval tomu však pozornost a konečně vytáhl její kufry. Julie se zatím překvapeně rozhlížela kolem sebe. Musela hodně zaklonit hlavu, aby dohlédla, kam až sahají věže Bradavic a mírně řečeno, byla celým tímhle místem fascinovaná.

Prošli vysokou bránou do vstupní haly hradu a po mnoha rozličných (a k Juliinu údivu stále se pohybujících) schodištích vystoupali do tiché chodby, na jejímž konci vyřkl Snape nějaké heslo. Kamenný chrlič před nimi se odsunul a objevily se další pohyblivé schody vzhůru. Cestou sem potkali jen několik duchů a starého zamračeného muže s kočkou, který se na ni nenávistně podíval a hned na to s respektem pozdravil profesora. Jinak bylo všude pusto a prázdno, stejně jako každý rok o Vánocích v Kruvalu.

Snape zaklepal na dveře nad schody a vyčkal, až se zevnitř ozvalo milé “Vstupte.” Nechali zavazadla ležet za dveřmi a vešli do útulné pracovny ředitele školy.

“Dobrý den,” pozdravili oba sedícího muže s dlouhatánským bílým plnovousem a legrační čapkou na hlavě.

“Dobrý den, Severusi,” usmál se Brumbál a vstal od stolu, za kterým právě něco psal.

“Vítejte, slečno Readová!” Vykročil k Julii a stiskl jí srdečně ruku. “Jaká byla cesta?” podíval se na oba.

Julie se v rozpacích otočila na Snapea.

“V pořádku,” zamumlal profesor s kamenným výrazem.

“To jsem rád. Ale jistě jste oba unavení a máte hlad… Doprovoďte slečnu do zmijozelské koleje a ukažte jí, kde máme jídelnu, Severusi. Jinak jsme se tedy dohodli, že Julie bude chodit k vám do šestého ročníku, ale na konci si složí OVCE, na které se v průběhu roku sama připraví. Tímto způsobem se nám podařilo překlenout rozdíl v učebních osnovách Bradavic a Kruvalu, který má sice také sedm ročníků, ale OVCE se skládají už v šestém,” řekl ředitel. “Večeře je za hodinu, takže se uvidíme tam.” A pokynul mile Julii k odchodu.

“Ale vy se u mne ještě, prosím, stavte, profesore,” zadíval se Brumbál potom na Snapea skrze půlměsícové brýle. Ten jen chmurně kývl na znamení, že rozumí a první vyšel ze dveří. Opět šli po několika měnících se schodištích zpět do vstupní síně hradu. Odtud se vydali po schodech do sklepení a nakonec důmyslně skrytými kamennými dveřmi do zmijozelské společenské místnosti.

Muž nechal klesnout Juliiny kufry na zelený koberec a netrpělivě ukázal před sebe.

“Schody nahoru vedou do dívčích ložnic,” zavrčel, načež se ihned obrátil k odchodu.

“Děkuji, pane.” Julie vytáhla hůlku a nacvičeným pohybem zmobilizovala svá zavazadla směrem k točitým dřevěným schodům.

“Kolem jídelny jsme šli před chvílí, což jste, předpokládám, zaregistrovala,” dodal ještě u dveří zamračeně.

“Jistě,” pousmála se a s klidem strpěla jeho poslední rentgenový pohled.

Než odkráčel, zahlédl, jak se za ním Julie vážně dívá.

Sympaťák,” řekla si pro sebe, když osaměla a se zaujetím se rozhlédla po místnosti. Bylo tu trochu šero, ale na rozdíl od Kruvalu zde bylo příjemně teploučko a také mnohem útulněji. Ovšem to vlastně nebylo nic překvapivého. Všude, kde zatím byla, bylo vždy tepleji a pěkněji, než v té studené bulharské zřícenině zvané Kruval. Julie vyšla po schodech do patra, kde byly dívčí pokoje. Otevřela dveře s římskou šestkou a ocitla se v kruhové místnosti, po jejímž obvodu stály postele se smaragdově zelenými nebesy. Na první pohled poznala, které lůžko je její. Bylo hned u dveří a noční stolek u něho byl prázdný, až na malou měděnou cedulku s nápisem “Vítejte v Bradavicích!”. Ostatní postele vypadaly o mnoho zabydleněji, na stolcích ležely knihy a různé jiné předměty.

Julie si hodila kufr na postel a jala se vybalovat. Za okamžik i její skříňka dostala přívětivější ráz, když do ní vtěsnala některé své knihy a pod lampičku postavila rámeček s fotografií. Šatstvo převážně nechala v kufru, který položila do nohou lůžka. Vytáhla si jen své oblíbené červeno-černé šaty a převlékla se do nich, neboť v teplém svetru jí bylo horko. Nakonec si vzduchem z hůlky vysušila vlhkem zvlněné vlasy a vydala se do jídelny.

“Chtěl jste se mnou mluvit?” zeptal se profesor Snape, když se opět objevil v Brumbálově pracovně.

“Ano, Severusi. Jak to probíhalo v Kruvalu?” pokynul mu ředitel do křesla.

“Vcelku dobře.”

“Žádné problémy?”

“Jen jeden výrostek zřejmě nemohl přenést přes srdce, že jej slečna Readová opouští. Trochu jsem ho zkrotil.”

“A co Karkarov?”

“Neviděl jsem ho. Když jsem přišel, poslal mne klíčník rovnou za slečnou Readovou. Hned jsme odešli, aniž by nás někdo další zdržoval.”

“Dobře,” zamyslel se Brumbál.

“Mohu se na něco zeptat?” promluvil po chvíli tiše Snape.

“Ovšem.”

“Proč jste ji zařadil do mé koleje? Mám pocit, že by lépe vynikla v Nebelvíru.”

“Opravdu? Tak na vás působí?” podivil se ředitel. “Ale máte pravdu, na první dojem se tak může zdát…” usmál se pak záhadně. Snape se ale nadále tvářil nespokojeně.

„A další věc,“ pokračoval v otázkách.  „Neměl by ji místo vás zařadit jako obvykle…“ A profesor pohodil hlavou k polici s Moudrým kloboukem. Nestihl však již svou otázku dokončit.

„Mmm, to asi stěží,“ ozvalo se totiž nesouhlasné zamručení z té strany v odpověď.
Brumbál se jen usmál a mlčky se otočil také tím směrem. Věděl, že Moudrý klobouk sám jistě osvětlí tazateli důvody, proč tentokrát odmítl vykonat svou práci.

„Složité. Je to velmi složité,“ mručel dál klobouk a ospale vrtěl zašlou krempou.

„Nebelvír by ji zocelil,

Zmijozel - strach by ji omrzel.

Mrzimor, dal by hrdý vzdor

a Havraspár, ten by jí dal žár…

Mmm, snad jsem příliš stár, já nevím!“ klobouk svraštil pomyslné obočí.

„Je těžké poslat kouzelníka po jedné z cest,

když nechce nikam…

A to já poznám hnedle…

Nemusím mu sedět na palici…

Mám rád své místo na polici,

jsem unavený…“ zamumlal ještě po chvíli jakoby nenávazně opět ospalým tónem a okázale zívl.

Potom usnul docela.

Chvíli bylo ticho. Severus Snape je prolomit nehodlal. Nenapadalo jej nic, co by k tomuto výstupu mohl podotknout, jen apaticky obrátil hlavu zpět na svého nadřízeného.

“Odmítl ji zařadit. Ale já myslím, že jsem se rozhodl dobře,“ navázal naopak čile a pohotově ředitel. „Totiž někdo, kdo má otce Smrtijeda a matku vílu, by podle mého v Nebelvíru působil až příliš rušivým dojmem. Naopak ve Zmijozelu nebude Julie první studentkou s problematickými předky. A navíc ten její temperament… S tím si vy jistě poradíte nejlépe z nás všech. V to věřím.” A Brumbál se usmál.

“Její otec… je Gurus Read?” rozšířily se na okamžik Severusovy oči údivem. Na mysli mu vytanula vzpomínka na křivý úsměv a nenávistný pohled…

Brumbál klidně přikývl.

“Tak toho znám,” řekl temně bývalý Smrtijed a jeho tvář opět ztvrdla na kámen. “ Takže budu mít ve třídě další prominentní dítko, u kterého budu muset předstírat, že jsem z něj nadšený,” sevřel znechuceně rty.

“Právě naopak,” zavrtěl hlavou ředitel s úsměvem. “ Ona se totiž se svým otcem nestýká. Zavrhl ji, když odmítla jít v jeho stopách. Stalo se to celkem nedávno a od té doby se pro ni stal Kruval nebezpečným místem, když je tam Karkarov, Readův dobrý přítel…”

“Vím, že jsou jedna ruka.”

“Nechci nic předstírat,“ pousmál se ředitel. „Neboť právě to byl onen rozhodující fakt, proč byla Julie vybrána pro stipendium. Bradavice si nemohou nechat ujít příležitost někomu poskytnout ochranu, pokud je to alespoň trochu možné.”

“Jistě,” zabručel Snape.

“Nemusím snad připomínat, že vy na slečnu Readovou samozřejmě budete pokud možno co nejvíce nepříjemný, jinak byste ohrozil svou věrohodnost mezi Smrtijedy a my bychom tím přišli o vynikajícího zvěda,” pokračoval tiše Brumbál.

“Ovšem,” sklonil pohled profesor.

“A nyní pojďme na večeři! Mám hlad jako vlk!” zamnul si ruce ředitel a vstal čiperně z lenošky. Snape se pomalu zvedl a s unaveným výrazem následoval ředitele z místnosti.

“Ale no tak, Severusi,” poplácal jej po rameni Brumbál na cestě do jídelny. “Vím, že se ti už nejspíše zajídá celá ta dvojí hra, v níž máš titulní roli, ale věř mi, že tím pomáháš správné věci.” Byly to vzácné chvíle, kdy ředitel promlouval k svému podřízenému tímto otcovským tónem a v nichž mu vždy tykal.

“Vím,” kývl profesor a dál pokračovali mlčky.

Velká síň téměř zela prázdnotou. Jediný stůl uprostřed místnosti nabízel mnoho chutných pokrmů jen pro hrstku studentů a profesorů, kteří neodjeli na prázdniny z Bradavic. Jejich veselé hlasy se mísily a rozléhaly  prostorem. Několik hlav se otočilo, když se ve dveřích zjevila mužná postava profesora Severuse Snapea a menší, poněkud křehčí postava ředitele.

“Dobrý večer a dobrou chuť!” zvolal bodře Brumbál.

“Dobrý večer,” odpověděli všichni vesele.

“…čer.” procedil skrze zuby Snape a se zjevným odporem si změřil studenty sedící u levé poloviny stolu. Sám se posadil co nejdále od nich, tedy napravo.  Brumbálovo místo bylo samozřejmě v čele, jako obvykle.

Z pokrmů se linula směs libých vůní. Byly tu kukuřičné klasy, slanina, špenát a zapečené brambory s uzeným. Pil se jablečný mošt nebo dýňový džus a učitelé mohli volit mezi červeným vínem a černým pivem.

Snape rozmrzele vytáhl z hábitu Denního věštce, kterého ráno nedočetl, ledabylým švihem hůlky si nalil víno z obrovského džbánu a sklenice mu sama skočila do levé ruky, zatímco si pravou zdvihl noviny do výšky očí přesně tak, aby mohl okázale ignorovat všechno a všechny okolo sebe.

Ze čtení jej však brzy vyrušil hluk ze studentské strany stolu. Podrážděně zdvihl obočí a přes okraj novin hodil hrozivý pohled tím směrem. Dva chlapci z Nebelvíru se právě do sebe pustili a jeden druhému se snažili nacpat špejli od kukuřice do nosu, přičemž dělali hrozný rámus. Bylo do očí bijící, že se tím snaží upoutat pozornost dívky sedící naproti nim. Julie o ně však ani okem nezavadila. Místo toho se klidně bavila s Ginny Weasleyovou po své pravici. A hluk se stále stupňoval. Snape se zamračeně podíval na Minervu McGonnagalovou, která byla ředitelkou Nebelvíru a bylo tedy na ní uklidnit své studenty.

“Pane Finnigane, pane Longbottome, myslím, že jste již dojedli. Můžete jít tedy do svých ložnic,” pronesla ostrým hlasem Minerva. Chlapci se s ukřivděnými výrazy zvedli a vyšli ze síně.

“Nemohou za to,” otočila se profesorka omluvně k Brumbálovi.

“Ale prosím vás!” zasyčel Snape. “I přes to, jak s nimi cloumá puberta, by se měli dokázat ovládnout ve společnosti vyučujících. Říkal jsem hned, že je to nesmysl, to společné stolování. Jediné, čeho jsme docílili, je, že nás tím vyrušují!”

“Klid, Severusi,” mírnil jej s úsměvem Brumbál. “Částečnou pravdu máte oba. Vinu tentokrát však nesu já. Měl jsem jim říci, že stolují s poloviční vílou. Vlastně bych to měl říci všem. Je lehčí čelit vílímu vlivu, když o něm víte.”

Snape jen sevřel rty a šlehl pohledem k Julii. Stále tiše hovořila s Ginny a rudí hadi na jejích černých šatech se pomalu vlnili.

‚Proč si nemůže vybrat někoho ze Zmijozelu?‘ zamračeně uvažoval. Bylo sice pravda, že všichni šesťáci a sedmáci momentálně pobývali doma na prázdninách, ale stále tu zbylo pár zmijozelských studentů z nižších ročníků. Julie však vypadala, že si ani neuvědomuje nějaké koleje. Zdálo se, že si vůbec nevšimla, jak se žáci shlukují v hloučcích tak, aby spolu barevně ladili a že nikdo s červeno-zlatou vázankou se nebaví s nikým v zeleném. Ona měla své sváteční šaty a nevypadalo to, že by na sebe toužila vzít jakoukoli uniformu. Naštěstí přes svátky ani nemusela.

‚Nechce nikam…‘ zněla Severusovi v hlavě slova Moudrého klobouku.

Ginny si všimla, že se na ně Snape dívá, a zbledla. To donutilo i Julii otočit hlavu tím směrem. Ale ani tentokrát neuhnula očima, když se setkala s jeho zrakem. Dokonce se trochu usmála a obrátila se zpět k Ginny.

Snape tedy znovu zvedl do výše své noviny a odložil je až ve chvíli, kdy červený lem Juliiny sukně zavlál na prahu síně. V tu chvíli již byla většina studentů a profesorů dávno pryč a on se mohl nerušeně pustit do svých brambor. Měl rád svůj klid, příliš si ho však za poslední roky neužil. Změnit pracoviště by jistě znamenalo v tomto směru zlepšení, Severus však neznal na celém světě jediné bezpečnější místo, pod jehož ochranou by unikl v případě nutnosti Voldemortovi. Bradavice v čele s Brumbálem byly pro něho jediné útočiště.