8) Den, kdy nás zachránila čokoláda 2 část
Druhý den si vynahradil brzké vstávání a z postele vylezl až po desáté hodině. Odešel se umýt do své soukromé toalety, a když vylezl ven, čekala ho v růžových šatech s květinovým vzorem, jeho choť: „Voldíku, už sis vzal prášek?“
„Ještě ne.“
„A určitě bys na něj zapomněl. Proto musím na tebe, jako správná manželka, dávat pozor. Teď půjdu něco uvařit. Draco se stále neprobral a já nesmím zanedbat vaši dietu,“ usmála se na svého muže a podala mu lahvičku s barevnými pilulkami. Lord Voldemort se rozklepal při myšlence, že by dneska byl nucen jíst zase čočku. Hodil do sebe prášky a šel najít Severuse, aby mu přinesl další balíčky čokolády.
Lady Raddlejová mezitím v kuchyni připravila další ze svých výživných jídel ze svého programu. Opět čočka. Naložila kotlík bublající hnědé hmoty na pojízdný stolek a přiložila talíře s příbory. Najela s tím vším do výtahu a vyjela do druhého patra. V Jídelně ji ale nikdo nečekal. Na její slova: „Tak co? Máte hlad?“ bylo odpovědí jen trapné ticho způsobené nepřítomností smrtijedů. Raddlejová se postavila vedle svého stolku a projela místnost, jestli se tu někde neschovali. Nikdo nepřišel na oběd. To ji zarazilo a zároveň příšerně naštvalo. Vyvařovala se s čočkou pro celou bandu smrtijedů a nikdo se neuráčí ji přijít sníst.
Vyběhla z jídelny a hledala někoho, kdo by jí to vysvětlil, ale v rozlehlých místnostech Temného paláce nikoho neobjevila. Dokonce ani v ostatních prostorách nebyl nikdo k vidění a pomalu se v ní vytvářela představa, že jí všichni zdrhli. Až při procházení chodby, uviděla z okna malou postavu v černém plášti, jak něco dělá na zahradě. Okamžitě šla ven.
Vystřelila z Temného paláce a zakřičela na svého manžela, který zrovna hrál se dvěma mozkomory kuličky.
„Miláčku, jak si to představuješ? Proč jsi nepřišel na oběd?!“
Lord Voldemort se ani neotočil a spíše se soustředil na hru. „To bude tím, že nemám hlad,“ odpověděl stroze a hodil kuličku, která odstrčila mozkomorovu do důlku.
„Ale co ostatní? Kde jsou vůbec všichni?“ zahrnula svého muže otázkou.
„Poslal jsem je na inspekci. Teď jsou určitě ve Voldelonu a pracují.“ Hodil poslední kuličkou a ta dopadla do dírky. „Prohráli jste, takže si od vás vezmu tuhle šedou,“ usmíval se Pán temnot. Mozkomoři s hrůzostrašným syčením odlétli, stejně jako stará Raddlejová, která se s nadávkami vrátila do paláce. Lord Voldemort čekal, až za sebou zavře dveře jeho domova. Jakmile zmizela, natáhl ruku a zamával s ní. Přes zahrady proběhlo několik postav v černých pláštích se třemi krabicemi.
Pán všeho Zla se usmál, jak všechno vyšlo podle plánu, a běžel za svými věrnými. Všichni byli slezlí v jedné malé dřevené kůlně na dříví. V rohu bylo schováno pět beden s čokoládou. Jedna z nich už byla prázdná.
„Výborně, moji drazí. Musím vás pochválit, že se to povedlo bez problému.“ Přistoupil k načaté bedně a sebral z ní balíček mléčné čokolády. Všichni spokojeně mlsali a najedli se do sytosti. Nabuzeni cukrem, zakryli kouzlem bedny a spokojeně, jako že tvrdě pracovali, odešli do společenské místnosti. Tam se rozvalili na gaučích a smáli se vtipům, které jim říkal Pán Zla.
Do této šťastné atmosféry vběhla žena v šatech větších velikostí. Rozhlédla se po přítomných a řekla: „Vidím, že už jste se vrátili z Voldelonu. Je čas, abychom šli cvičit, přátelé,“ její hlas se rozjel po místnosti, až málem popraskaly zdi. Smrtijedi se otráveně zvedli z gauče a tichými nadávkami ji proklínali. Jediný Voldemort spokojeně ležel rozvalený na gauči a sledoval, jak jeho věrní opouštějí místnost.
„Ty taky, miláčku!“ okřikla Lady Raddlejová svého manžela.
„Já musím odpočívat. To tvoje cvičení by mi zhoršilo zdravotní stav.“
„Tak dobrá. A už sis vzal prášek?“
„Ještě ne, ale brzy tak učiním,“ usmál se a čekal, až i ona vypadne a nechá ho tady samotného.
Když byl vzduch čistý, vytáhl z kapsy lahvičku s pilulkami. Nasypal si je na dlaň a polkl je. Opět se opřel o gauč a z kapsy vyndal balíček čokolády. Rozlámal ji na malé kostičky a spokojeně cucal. „Takováto chuť se nikdy neomrzí.“ řekl si blaženě. „Co ale s volným časem?“ očima projížděl prostornou místnost. Všiml si malého chlupatého stvoření, ležícího na polštáři u okna. Lord Voldemort se otočil trochu na bok a spustil svoji ruku na podlahu. Nehty zacinkal o dlaždice, aby zaujal svého kocoura. Jeho chlupatý mazlíček zvedl hlavu a snažil se zachytit zdroj lákavého zvuku. Když spatřil svého Pána, zvedl se a přiběhl k jeho ruce. Vytáhl drápky a sekl do klepajícího prstu.
„Au! Ty parchante!“ reflexivně stáhl ruku, nacpal si krvácející prst do pusy a díval se na černou kouli srsti se zelenými fleky, které se mu objevily po vypití Severusova lektvaru. Kocour koukal na šarlatové oči Vládce Zla. Jeho zelená očíčka přímo říkala o něco k snědku.
Lord Voldemort změkl a položil před něj kousek čokolády. Kocour jí olízl a jeho očka se rozzářila přívalem energie. Během chvilky v něm zmizela celá kostka.
„My dva si budeme rozumět.“ zvedl kocoura na gauč a začal ho vykrmovat.
Následující čtyři dny probíhaly ve stejném duchu. Smrtijedi se společně se svým Pánem ládovali čokoládou. Díky jejich pohybovým aktivitám, nebudili podezření, ale lenošivý Lord Voldemort, začal přibírat. Lady Raddlejovou toto zaráželo – nejí a tloustne. Za pouhé tři dny přibral tolik, co jiní ze sebe shazují půl roku. Temný Pán společně se smrtijedy navíc udělal chybu, když mlsal hnědou delikatesu v jednom pokoji čtvrtého patra. Jeden z věrných uslyšel rachot podpatků staré Raddlejové. Mezi všemi se rozjela panika, protože z místnosti nebyl možný východ, který by neznamenal střetnout se s ní.
„Okamžitě musíme pryč!“ křikl temný Pán. „Nesmí odhalit naše tajemství.“ rozběhl se ke dveřím místnosti a zavřel je. Potichu, aby ho neslyšeli smrtijedi, řekl: „Secta Levamen!“
Kolem dveří projel stříbrný paprsek. Pán Zla je otevřel: „Rychle dovnitř! Všichni!“
Přítomní uposlechli rozkazu a běželi skrze dveře do Voldemortovy osobní toalety. Jakmile byli všichni vevnitř, zavřel dveře.
Pár sekund na to se dveře opět rozlétly a v nich stála žena s rekordní vahou. Očima skenovala místnost, ve které měl být její manžel společně se svými kamarády. Jediné, co zde zbylo, byl černo-zelený kocour, který díky své stravě zvětšil svůj objem dvakrát a prázdné obaly od čokolády, které zde smrtijedi ve spěchu zapomněli. Tyto dva důkazy Raddlejové napověděly, co se děje. Od této chvíle byl Voldemort pod neustálým nevědomým dozorem.
Severus se nepozorovaně proplížil do kůlny, aby si vzal denní příděl čokolády. Kouzlem odhalil uložené krabice. Pohled, který se mu naskytl, vehnal lektvarologovi do obličeje všechny formy zoufalství, šílenství a zděšení najednou. Krabice byly prázdné. Zoufale prohledal skladiště dřeva, jestli zde není uložena ještě jedna, ale nenašel nic. „Musím okamžitě varovat Voldemorta,“ uvědomil si krizi a rozběhl se do trůnního sálu.
„Voldemorte, Voldemorte!“ křičel šíleně Severus, když vběhl do místnosti, ve které vládl Pán Zla. „Máme problém…“ snažil se popadnout dech a vzpamatovat se z toho, že jediné, co je drželo při životě, je pryč.
„Co se stalo?“ zeptal se a pohled do jeho očí mu prozradil, že to bude vážné. V duchu se modlil, ať to není to, co se mu Snape chystal říct.
„Naše zásoby… došly!!!“
„To snad ne!“ vyskočil temný Lord ze svého trůnu a přímo reflexivně zamířil k pozlaceným dveřím své Komnaty největší potřeby. Vešel dovnitř a z jedné skříně vyndal krabici a nápisem Mléčná. Rozklepanou rukou odklopil víko a podíval se dovnitř. Byla ještě plná. Vzal jedno balení čokolády a hodil ho Severusovi.
„Diky bohu,“ řekl uklidněným hlasem Voldemort a sám si rozbalil jedno balení. „Co se stalo s těmi ostatními, myslel jsem, že máme zásobu na čtrnáct dní?“
„Taky jsem si to myslel, ale v kůlně už žádná bedna není.“
„Napadá mě jediný člověk, který je schopný nás připravit o čokoládu.“
„Tvoje manželka?“
„Přesně. Musela nás tajně sledovat a objevit naší skrýš. Takže tohle je poslední krabice,“ ukousl několik kostek najednou a jeho tělo se zaradovalo přívalem energie.
„Musíš něco udělat Voldemorte, jestli ji od ní nedostaneš zpět, tak…!“
„Pokud za ní půjdu a budu žadonit, pouze jí přihraji do karet. Musíme dělat, že se nic nestalo. Zítra jdu k doktoru. Cestou zajdu do obchodu a skoupím všechnu čokoládu, co mají. Dneska ale musíme vyžít z téhle bedny.“ Temný Pán si nabral několik balení do kapsy. „Zavolej smrtijedy! Musíme si promluvit.“
Trůnní sál se během chvilky zaplnil Voldemortovými věrnými přisluhovači Zla. Tohle náhlé shromáždění v nich vyvolalo nejhorší obavy. Každý netrpělivě očekával hlášení svého Pána.
Jakmile se dav uklidnil, pronesl temný Pán svým vůdcovským hlasem: „Přátelé, stalo se nejhorší. Došla čokoláda. Tato,“ ukázal na bílou krabici s nápisem mléčná, postavenou před sebou, „je poslední, která nám zbyla. Každý dostane svůj příděl, ale varuji vás. Váš díl vám musí vydržet do zítra, kdy přinesu další zásoby,“ skončil se svým projevem. Poté dohlížel, aby si spravedlivě rozdělili svoji stravu. Jakmile poslední čokoláda zmizela v davu smrtijedů, Severus kouzlem spálil krabici, aby po nich nezbyl důkaz. Pak se dav přisluhovačů rozešel a věnoval se svým povinnostem.
Na Lordova slova „Musí vám vydržet do zítra.“ smrtijedi nebrali ohled, a tak všichni, závislí na pravidelném příjmu cukru, začali trpět abstinenčními příznaky. Někteří ze zoufalství začali ohlodávat nábytek, jelikož jeho barva jim tolik připomínala jejich stravu posledních dnů. Lord Voldemort klepající se a s vybledlýma šarlatovýma očima, se snažil uklidnit svoje věrné: „Zítra, zítra, zítra… Zítra budeme mít čokoládu.“ Otočil svoji hlavu na smrtijeda sedícího vedle něj. Snape si zrovna okusoval nehty.
„Severusi, běž namíchat nějaký lektvar, který by nás zbavil tohoto utrpení,“ vyřkl prosbu temný Pán.
„Ty riskneš můj lektvar?“ mírně se naklonil, aby ho slyšel pouze jeho přítel.
Voldemort kývl hlavou nahoru a dolů na znamení souhlasu. Lektvarový odborník se zvedl z křesla a odešel do své pracovny.
Po půl hodině se vrátil a nesl tři lahve s jakousi tekutinou. Podal svému Pánu skleničku a nalil do ní hnědou hustou emulzi. Lord Voldemort jí vypil na ex. Jeho žáhou projela pálivá bolest a šířila se dál do celého těla. Oddechl si a snažil se vzpamatovat z tohoto šoku. Jeho očím se vrátila přirozená šarlatová barva. Nastavil ruku, aby mu ještě jednou nalil. „To chutná božsky, co to je?“
„To je pouze čokoládový likér, který nám zbyl po oslavách založení Říše Zla.“ smrtijedi při slově čokoládový zbystřili.
„Takže to není lektvar, to je alkohol. Severusi, my tě nemít…“ podíval se po svých věrných. „Na co čekáte, vezměte si skleničky!“
Davem projel nadšený jásot. Takovou oslavu zažil naposledy Temný palác v den, kdy zhynul Potter.
Lord Voldemort, vyčerpaný a spokojený, ulehl do své postele. S dobrou náladou zavřel oči a nechal si zdát sny o čokoládovém království.
Ráno vstával brzo, podezřele brzo. Jeho manželka se vzbudila rámusem, který temný Pán vydával.
„Co to děláš, miláčku?“ řekla s napůl zavřenýma očima.
„Je úterý, dneska jdu k lékouzelníkovi.“
„V pět ráno?“
„Chci to mít brzo za sebou, abych mohl pracovat.“
„Tak dobrá,“ sotva to dořekla, usnula a začala chrápat. Lord Voldemort si toho nevšímal a šel k doktorovi, ale měl namířeno ještě někam jinam.
V půli cesty se před ním zjevil barevný billboard hlásající: Vše pro kouzelnickou společnost. Otevřeno denně od 6 ráno do 10 večer. Více Pán Zla nepotřeboval vědět. Běžel k zamčeným dveřím nákupního centra. Přitiskl se na ně a čekal patnáct minut, než obchod otevřou. Jakmile se dveře pohnuly, prorval se temný Pán škvírkou mezi nimi a ihned zamířil do sekce sladkosti. Proběhl kolem červeno-žluté cedule, hlásající slevu 40%. Pod ní se blýskaly nápisy s cenou a nápisy různých druhů čokolády. Když Lord Voldemort pečlivě prozkoumal všechny regály, propadl zděšení. „Kde je? Proč tu žádná čokoláda není?!“ Projel cedule a u jedné se zastavil, bylo na ní napsáno: Omlouváme se, ale toto zboží je momentálně vyprodáno.
Temného Pána zachvátil vztek a hrůza. Kopal do regálů, které měly být plné sladkého pokrmu, a řval. Jeho hlučné projevy přilákaly ochranku obchodního domu. Ta, když zjistila, že se jedná o samotného Vládce světa, raději zavolala majitele.
Ten přispěchal a vložil se do diplomacie se vzteklým Lordem Zla: „Pane světa… Mohu vám nějak pomoci?“ řekl klepajícím se hlasem.
Jakmile Voldemort spatřil muže v obleku s kartičkou hlásající vedoucí, skočil na něj a srazil ho k zemi. „Kde je čokoláda?!“ naléhal temný Lord.
„Je vyprodána, další bude až za čtrnáct dní.“
„Okamžitě objednáš čokoládu a pošleš mi ji do paláce, jinak…!“ Přiblížil jeho tvář ke svojí, aby mu viděl na očích hrůzy, které ho jinak čekají.
„Ale to není teď možné…“ majitel obchodu se rozklepal strachy.
„Jestli to neuděláš, tak tě nechám na náměstí popravit za neuspokojení Vládce světa!“ Lord Voldemort vstal a odešel ven. Očistil se od lůzy, kterou musel držet ve svých rukách a zamířil ke svému lékouzelníkovi.
„Vypadá to skvěle, Pane,“ prohlásil lékouzelník při studiu zprávy z análního vyšetření. Jak se zdá, antibiotika zabrala, nebo tomu pomohla i strava?“ Voldemort poznal narážku na špek, který měl kolem pasu.
„Pro svoje zdraví jsem musel změnit jídelníček,“ vymluvil se.
„Udělal jste dobře, dle mého názoru je strava, kterou prosadila vaše manželka, příšerná.“
„Vy víte, co se u nás děje za šílenství?“ divil se.
„Včera u mě byla na kontrole a řekla mi to. Musím vám říct, že jestli cvičí a drží tu čočkovou dietu, tak jí to vůbec nepomáhá.“
„Chcete říct, že nehubne? Ale je skoro jediná, která ten svůj program dodržuje.“
„Věřte mi. Ty její vnady nikdy nedostanu z paměti, pokaždé z nich mám noční můry. Kdyby se zmenšily, kdyby se zmenšily, byť jen o pár milimetrů, poznal bych to.“
Lord Voldemort se zamyslel a uvědomil si, že ji nikdy neviděl u večeře. „Nezhubla? Jste si jistý?“
„Spíše naopak, přibírá,“ Lékouzelník vykulil oči zděšením.
Temnému Pánu pomalu docházely souvislosti, jak je to možné. Cvičí a více tloustne. Vyvodil si jeden závěr, který okamžitě po příchodu domů otestuje.
„Děkuji za vše, co jste pro mě udělal a co jste mi řekl, ale mohu vás ještě poprosit,“ odmlčel se, aby mu lékouzelník plně věnoval pozornost, „nemáte nějaké cukroví, aby se mi lépe šlo domů?“ řekl prosebným hláskem.
„Mám tu pár lízátek pro děti,“ otevřel malou krabičku a nechal ho do ní nahlédnout.
Voldemort se zadíval na směsici barev. „No, snad to bude stačit,“ vyrval mu krabičku z ruky a utekl ven. Lékouzelník chvilku seděl a nechápal, proč to Vládce světa udělal. Nakonec řekl sestřičce, aby přivedla dalšího pacienta.
Když se Lord Voldemort vracel domů, přivítal ho dav smrtijedů v zahradách Temného paláce. Všichni vyhlíželi Pána, až přinese čokoládu, ale čekalo je pouze zklamání.
„Drazí věrní!“ zakřičel ke svým smrtijedům temný Pán. „Nenesu vám čokoládu, ale něco lepšího.“ Dav ztichl a čekal, co řekne. „Dnes zničíme tohle zdravé šílenství jednou provždy!“ zakřičel a všichni okamžitě začali jásat.
Severus se protáhl mezi svými kolegy ke svému kamarádovi. „Ale jak to chceš udělat?“
„Neboj se, kamaráde, už jsem vymyslel plán. Od tebe budu potřebovat jedinou věc. Jdi namíchat lektvar z ptačího zobu.“
„Netrpělo tímto lektvarem už dost lidí?“ zděsil se dvorní lektvarolog nad tím, co má připravit.
„Poprvé ho použijeme k dobrému účelu. Věř mi, kamaráde,“ usmál se Voldemort.
Snape odběhl do své pracovny, aby připravil lektvar, způsobující několikadenní průjem.
Večer ležel Voldemort v posteli a četl si Denního věštce. Lady Raddlejová vlétla do ložnice ve světle růžových šatech s fialovým peřím, takže vypadala jak ohořelý pštros. Okamžitě zamířila do postele. „Jsem dneska nějaká unavená, asi jsem to přehnala s cvičením.“ Ulehla a přikryla se zelenou peřinou.
„A jak ti dopadla kontrola?“
„Už jsem v pořádku…“
„Výborně, takže zítra začneš zase běhat kolem paláce, abys shodil tu pneumatiku,“ zavřela oči a okamžitě se ozvalo chrápání.
Lord Voldemort se usmál a zhasnul světla. Teď už stačilo jen počkat.
O tři hodiny později, se stará Raddlejová zvedla a odešla z ložnice. Zamířila do kuchyně, kde ji čekala tajná noční večeře. Otevřela lednici a vyndala připravené jídlo. Ani ne za deset minut ho měla v sobě. Najezená se vrátila do ložnice a ulehla vedle svého manžela. Do hodiny se z ní ozval příšerný zvuk, vycházející z dutiny břišní a přilehlých oblastí. Lady se zvedla a reflexivně se snažila dostat do jediné místnosti, kde si mohla pomoci od toho, co její tělo postihlo. Rámus, který jeho manželka způsobila, vzbudil Voldemorta a většinu smrtijedů v přilehlých pokojích.
Temný Pán, triumfálně kráčel chodbou, doprovázen svými věrnými. Zastavili se před mahagonovými dveřmi s nápisem WC Lord Voldemort. Zevnitř se linuly strašlivé zvuky, prozrazující, že Severusův lektvar z ptačího zobu zabral. „Nepotřebuješ něco, drahá? Například noviny, časopisy, nebo dokonce toaletní papír?“ řekl sladkým hláskem pomsty Lord Voldemort do dveří, za kterými jeho manželka sra... skončila. Zevnitř se ozvalo několik nadávek, které mu zněly jako božská píseň vítězství. Nastala chvíle ticha a pak znovu strašlivé zvuky, mezi nimiž byl i její hlas: „Miláčku, vysvětli mi, co má tohle znamenat!“
Pán Zla luskl prstem a jeden ze smrtijedů odběhl pro stoličku, aby měl Voldemort pohodlí. Tohle totiž bude akt, který bude záživnější než mučení Pottera. Tu dlouhou chvíli, než si mohl sednout, vyplňovalo ticho. Všichni čekali jen na projev jejích útrob, aby slyšeli, že trpí. Při dalším nepříjemném zvuku, projel davem výbuch smíchu a Pán Zla konečně znovu promluvil: „Tohle je od nás všech za to, jak jsi se o nás tak láskyplně za posledních čtrnáct dní starala. Doufám, že zhubneš teď tolik, jako jsme zhubli my po tom tvém šílenství.“
„Ale já to všechno dělala, abyste byli zase fit,“ vymluvila se utrápená žena.
„Jo! Kéž bys to spíše dělala z lásky k sobě. Tohle jen dokazuje, že ses za našimi zády cpala, zatímco my jsme tebou byli nuceni žrát odpornou čočku.“
„Ty ses zase potají ládoval čokoládou a ti tvoji kamarádíčkové taky!“ V jejím hlase se začaly více projevovat zoufalé tóny.
„A i o to jsi nás připravila!“ Voldemort se odmlčel a všichni dělali, že tam nejsou. Po několika slyšitelných proudech vzduchu se z místnosti vyloudil prosebný hlásek: „Voldíku… uznávám, že jsem pro vás mohla vymyslet lepší stravu, ale teď tě prosím. Zbav mě té sračky!“
Vládce světa se usmál a mávl na dva smrtijedy. Ti kývli a rozběhli se do kuchyně.
„Takže drahá, pokud chceš, abych ti dal lektvar proti sračce, budeš mi muset něco slíbit,“ odmlčel se, aby jeho slova získala většího důrazu, „okamžitě zrušíš tuhle svoji kampaň za zdravý vzhled! To znamená, žádné cvičení a hlavně žádná čočka!“
„Ale co potom…“ přehlušil ji zvuk jejího vlastního těla.
„Co jsi říkala, drahá?“
„Já jen tak nemůžu, vždyť se na sebe podívejte. Tloustnete a to si říkáte Vládci světa, musíte jít lidem příkladem a…“
„To říká ta, která zde rozběhla zdravý životní režim a sama ho nedokáže dodržet!“ zakřičel na dveře toalety.
„Ale… Ale… Tak dobrá, ať je po tvém, ale okamžitě mi přines ten lektvar.
Lord Voldemort se koukl po smrtijedech, jestli se už vracejí z kuchyně. Přinesli kotlík plný vařené čočky a postavili ho před dveře.
„To jsem chtěl slyšet,“ řekl temný Pán a sáhl do kapsy. Vyndal lahvičku s vápenité bílou tekutinou, kterou vylil do kotlíku. „Pokud chceš ten lektvar, tak je ve tvém oblíbeném jídle, nechám ti ho tady přede dveřmi.“ Ze záchodu už byly slyšet zase pouze nadávky, ale ty nevnímal a otočil se ke svým věrným: „Vyhráli jsme a teď pojďme spát, zítra se pořádně napráskneme.“
Davem prošlo jednohlasné: „Hurá!“
Druhý den se v deset hodin shromáždilo v kuchyni několik smrtijedů se svým Pánem. Ten prohledával ledničku, jako by to pro něj byla svatyně. Vedle něho stál jeho blízký kamarád Severus Snape a vybíral s ním.
„A co tohle kuřátko, to vypadá lákavě,“ slinil Lord Voldemort.
„Toto bych nedoporučoval. Pokapal jsem ho lektvarem z ptačích zobů.“
„Dobrá a co tohle vepřové maso, podívej, jak vypadá šťavnatě.“
„To jsem taky pokapal“
„Tak co jsi nepokapal.“
Severus se rozhlédl po kuchyni a ukázal prstíčkem na kotlík plný čočky.
„To si ze mě děláš srandu.“ řekl s úbytkem humoru Voldemort a přistoupil k hrnci.
„Tohle bylo jediné, u čeho jsem si byl jistý tím, že to jíst nebude,“ vymluvil se lektvarový odborník.
„Chceš tím říct, že jediné, co je tu k jídlu, je čočka?“ Otočil hlavou na svého kuchaře, který se před dvěma dny probral z bezvědomí s lehkou sklerózou. „Draco, nemáš tu někde schovanou čokoládu?“
„Já nevím, můj Pane.“
„Tak tohle je fakt něco! Den, kdy si můžeme uvařit nějakou delikatesu, a my tu máme pouze…“ Jeho pohled se zastavil na kocourovi, který se přišel do kuchyně najíst, Rychlá reakce v jeho mozku mu dokázala říct pouze – maso. Inspirován americkými honičkami zavelel: „Za ním!“ a rozběhl se.
„Kdo by to byl řekl, že se ta kočka bude tak bránit,“ řekl od čela stolu temný Pán, jehož prsty byly úplně zničeny od kočičích drápů.
„To byla ale Zlá kočka,“ promluvil Lucius a čistil si tvář, která po souboji s kocourem vypadala, jak hrací pole pro piškvorky.
Do místnosti vjel Draco s dlouhým pojízdným stolkem naloženým talíři a příbory. Na nich se třpytila vařená čočka, jako jediné jídlo, které v paláci zbylo, když kocour unikl svým pronásledovatelům.
Smrtijedi se smutně zadívali do svých talířů. Lord Voldemort se je pokusil povzbudit: „Přátelé, řekněte si: dnes naposled,“ usmál se a započal konzumace své porce. Po pár soustech ho ale nadšení přešlo, a tak, když se nikdo zrovna nedíval, házel svoji porci na lžíci za sebe. Takto tajně činili i ostatní smrtijedi, a tak se nemůžeme divit, že na konci tohoto vydatného oběda vypadala jídelna, jako by ji posraly sovy.
