5. Ochrana
Mlčky jsem se se Severusem odebrala do sklepení. Pomohla jsem mu uklidit všechny lektvary, které měl ve své laboratoři a poté jsme rozestavěli skleněné nádoby s vodou a svíce do patřičných vzdáleností. Pracovali jsme v naprosté tichosti.
Když bylo vše hotovo, Severus ke mně přistoupil a zhluboka se nadechl. „Chtěl bych se Ti omluvit,“ řekl tiše. Navenek jsem se ovládla, ale v duchu mi čelist spadla málem až ke kolenům. „Když jsi přišla, myslel jsem si, že si sem jen Institut dosadil svého člověka ... vůbec jsem netušil, že jsi … už tak daleko.“ Najednou, jako by mezi nás vstoupilo jemné bílé světlo.
„I já bych Ti chtěla něco říct. Láska není slabost Severusi. Je jako zlatý klíč, který odemyká brány Síly bezpečným způsobem.“ Nevím, kde se to najednou ve mně vzalo, ale byla to přesná definice toho, proč Severus nebyl k vysoké magii dosud přizván. Severus jemně skousl svůj dolní ret a znovu se zhluboka nadechl. „Měl by jsi už jít,“ řekla jsem, než stačil cokoli říct, protože jsem to už nechtěla déle prodlužovat. Severus mlčky pokývl, rychle se otočil a téměř vyběhl ven. Pak už jsem jenom slyšela, jak kouzlem pečetí dveře. Ještě jednou jsem vše zkontrolovala. Přestože ve sklepení byla dost zima, odložila jsem vše až na jemnou košili, neboť jsem věděla, že brzy mi bude opravdu horko. Vzdala jsem úctu Nejvyššímu a poprosila jsem o ochranu a vedení, jak mě to naučil můj učitel. Do různých vrstev éteru jsem nakreslila příslušné znaky a usedla jsem na pohodlné sedátko uprostřed místnosti. Během několika okamžiků jsem ucítila teplo na temeni hlavy, které rychle zalilo celé mé tělo. Kolem mě se začaly šířit soustředné kruhy, které se postupně rozšiřovaly po celém hradě, přilehlých pozemcích až k Prasinkám. Ze čtyř stran ke mně přišli z éterných plání strážci s ohnivými meči. Mé vědomí se rozlilo až k nejvzdálenějšímu okruží, takže jsem jakoby zaráz vnímala, co se děje v celých Bradavicích. Na celém chráněném území se oteplilo, což naštěstí většina studentů přičítala krásnému slunečnému počasí, které je jedním z vedlejších účinků tohoto kouzla. Jakoby zdálky ke mně doléhaly obrazy a zvuky všeho, co se dělo kolem. Tyto obrazy jsem pouze zaznamenávala, aniž by se má mysl zabývala jejich hodnocením: „… kam pojedete letos na Vánoce … všimli jste si těch nových soch u vchodu … profesorko, zavolejte ihned do nemocnice Sv. Munga … profesor Mort, zástava srdce … Harry, mám o ni strach, Snape ji odváděl do sklepení, a pak už jsem ji neviděla … proč přeložili návštěvu Prasinek až na další víkend … Longbottome, pokud roztavíte ještě jeden kotlík, nepustím Vás ke zkouškám … Hagride, co to v lese hoří … Zmijozel už má zase nová košťata na famfrpál … co tady ve sklepení Pottere děláte … chceme vědět, co je s profesorkou Solveradžovou, vedl jste ji sem … do toho Vám nic není, okamžitě zmizte … Pomalu jsem začala ztrácet pojem o čase, ale věděla jsem, že kouzlo je nastaveno přesně na tři dny, kdy přestane působit. Tělo jsem už ani necítila. Do mé páteře byly zavedeny jemné paprsky světla, které mi poskytovaly výživu. Prožívala jsem lehce euforický stav, který tlumil jakoukoli bolest. Třetí den se však žár vystupňoval. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost a stále udržet koncentraci na stejné hladině. Najednou se soustředné kruhy pohnuly směrem ke mně. Strážci se lehce uklonili a začali se pomalu vzdalovat. Obrazy a zvuky kolem začaly utichat a já začala procitat do svého běžného vědomí. Svíce už téměř dohořely a voda ve skleněných mísách se už vypařila. Tělo jsem měla úplně ztuhlé. Pokusila jsem se maličko pohnout rukou a ihned jsem ucítila palčivou bolest. Mé oči si už pomalu zvykly na příšeří sklepení. Na vnitřních stranách rukou a stehen a na hrudi jsem měla rudé fleky, které mě příšerně svěděly a pálily. Propocené vlasy mi splývaly na ramena, kde se mi jejich konce zasekávaly do popálenin na ramenou. Rty jsem měla rozpraskané a ve spáncích jsem cítila ostrou bolest. Najednou jsem za dveřmi uslyšela vzrušené hlasy a kouzlo na odpečetění dveří. Do místnosti vběhl Snape s Brumbálem, McGonagallovou a madam Pomfreyovou. „Nosítka, rychle,“ uslyšela jsem nad sebou Brumbálův hlas. Něčí ruce mě nadzvedly a pokládaly na připravená nosítka. Vyjekla jsem bolestí. Vzhledem k tomu, že bylo hluboké ticho a kolem se míhaly pouze rozsvícené louče, pochopila jsem, že je hluboká noc. Bylo mi tak zle, že jsem nebyla schopna na nic reagovat, snažila jsem se jen udržet vědomí, abych věděla, co se kolem děje. „Roztrhněte jí tu košili, Minervo, dáme jí olejový zábal,“ slyšela jsem jako zdálky hlas madam Pomfreyové. „To není nic pro Vás Severusi!“ Madam Pomferyová ho zřejmě dost nevybíravě vystrčila z ošetřovny, neboť se Severus snažil protestovat, ale nakonec jsem uslyšela jen prásknutí dveří. Nevím jak dlouho jsem na ošetřovně ležela. Když jsem se probrala, za okny právě zapadalo slunce. „No to je dost,“ starostlivě se nade mnou skláněla madam Pomfreyová. „Cítíte se už trochu lépe?“ Pokusila jsem se o slabý úsměv, ale jak jsem pohnula hlavou, opět jsem ucítila silnou bolest ve spáncích. Madam Pomfreyová mi pomohla se trochu nadzvednout a podávala mi sklenici vody. Připadala jsem si jako housenka zabalená v kukle. Na tváři jsem ucítila jemný dotyk. Kdesi v dálce hodiny odbíjely půlnoc. Byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych otevřela oči. Uslyšela jsem tichý zvuk, jak někdo sejmul víčko z keramické nádobky a ucítila jsem příjemnou jemnou vůni. Něčí ruce mi něžně začaly roztírat hojivý krém po spáncích. Bylo to velmi příjemné, jenom mi bylo divné, proč to dělá madam Pomfreyová uprostřed noci. Cítila jsem jak mi pomalu rozbaluje můj zábal a roztírá mi hojivou mast na popálená místa na hrudi, rukou a nohou. Znovu mě zabalila do zábalu a jemně přikryla přikrývkou. Potom jsem uslyšela jemné cinknutí skla a prstem mi zvlhčila rty nějakou řídkou nasládlou tekutinou. Pak mě začala lehce prstem přejíždět po obočí, nose, tváři a krku. Trochu mě to zarazilo, ale vůbec jsem nebyla schopná se ani pohnout. Nakonec byla jsem ráda, že má o mě takovou starost. Druhý den jsem se probudila už před polednem. Spánky mě už mnohem méně bolely a celkově jsem se cítila lépe. Když madam Pomfreyová zjistila, že jsem už vzhůru, přinesla čerstvý zábal. Probrala jsem se, když už byla všude kolem tma. Hodiny odbíjely deset hodin. S námahou jsem se posadila. Všude kolem bylo naprosté ticho. Se zaťatými zuby jsem se dobelhala na záchod. Opatrně jsem nahlédla do pokoje madam Pomfreyové. Ležela oblečená na své posteli a klidně oddychovala. Na jejím nočním stolu stála podobná lahvička od lektvaru, jako na mém. Že by další hojivý lektvar, kolego? Zdálo se, že Severus nic neponechal náhodě. Pomalu jsem se zasunula do svého zábalu a čekala jsem. Konečně začala odbíjet půlnoc. Za dveřmi jsem uslyšela tiché kroky. Rozhodla jsem se, že to Severusovi nepokazím a předstírala jsem tvrdý spánek. Možná by se cítil trapně a chce mi přeci pomoci. Nehledě na to, že mi ta mast skutečně pomáhala. Nejprve si u nočního stolku ověřil, že lavička od jeho lektvaru je prázdná a pak mi opět začal jemně roztírat mast po spáncích. Chvíli mě hladil palcem po mých rtech. Pak mě opatrně rozbalil a začal mi roztírat mast po ramenou a po hrudníku. Zhluboka jsem se nadechla. Zjevně se zarazil a pak jsem ucítila jeho dech u svého obličeje, jako by zkoumal, zda pořád spím. Pak opět nabral mast a začal mi ji roztírat na nohách. Z jeho rukou vyzařovalo příjemné teplo. Lehce jsem pootevřela oči a viděla jsem, jak se nade mnou sklání a vlasy mu splývají přes obličej. Musela jsem se opravdu ovládat, abych na sobě nedala nic znát. Poté mě opět zabalil a znovu jsem ucítila jeho dech u svého obličeje. Pak se ale zarazil, pohladil mě znovu po rtech a rychle odešel. Byla jsem v rozpacích. Jeho dotyky byly neskutečně příjemné a něžné. Mám tomu dát průchod? Na druhou stranu jsem věděla, že životní situace nás obou je velmi složitá a nedává mnoho šancí na trvalý vztah. Další den ráno mi už bylo opět o poznání lépe, z čehož měla madam Pomfreyová neskrývanou radost. Po mých popáleninách už zbyly jen růžové flíčky. Konečně jsem mohla ležet už jen tak v košili. Radost madam Pomfreyové poněkud pohasla, když jsem jí oznámila svůj záměr dnes odpoledne opustit její ošetřovnu a přesunout se do svého pokoje. Svůj názor na můj zdravotní stav si madam Pomfreyová asi nenechala pro sebe, protože ještě před obědem mě přišel navštívit profesor Brumbál s profesorkou McGonagallovou. Ujistila jsem je, že se už cítím skoro zdravá a že od příštího týdne bych zase chtěla učit. Profesor Brumbál mě v krátkosti informoval o tom, co se dělo ve škole, když jsem byla ve sklepení. Během dvou dnů shořela všechna odposlechová zařízení, což působilo zděšení hlavně u pana Filche, který tak byl nucen o poznání více uklízet. Profesora Morta našli druhý den působení na cestě do Prasinek, kde narazil na bariéru, kterou vytvořilo Omniapotencium. Dostal srdeční záchvat a v nemocnici Sv. Munga se ještě nedostal z bezvědomí. Studentům oznámili mé onemocnění, což všichni přijali jako informaci, kromě Pottera a jeho přátel, kteří obelstili madam Pomfreyovou a ověřili si, že nejsem na její ošetřovně. S detektivním talentem sobě vlastním objevili nové pečetě na dveřích nedaleko jejich učebny lektvarů ve sklepení, kde je nachytal profesor Snape. Teprve až po jeho důrazných výhružkách vyloučením ze školy, byli ochotni sklepení opustit. Ihned po obědě jsem se odebrala na svůj pokoj. Už jsem byla v takovém stavu, že jsem si mohla dopřát koupel. Po večeři, kterou mi donesli na můj pokoj, se ozvalo slabé zaťukání na dveře. Vzala jsem si na sebe župan a šla jsem otevřít. Konec
„Co to je?“ vypravila jsem ze sebe a dívala se na lahvičku na nočním stolku.
„To je …,“ madam Pomfreyová pevně stiskla rty, „to je od profesora Snapea. Nedal se odbýt, že prý Vám to musím dát. Posilňující lektvar s tišícími účinky.“ Dodala evidentně nespokojená, že se jí někdo plete do řemesla. „Ale jestli to nechcete …“
Když jsem vypila Severusův lektvar, začala jsem opět usínat. Ještě jsem cítila, jak mě madam Pomfreyová kouzlem nadzvedla a vyměnila mi zábal.
Opatrně mě rozbalila a s radostí vykřikla: „Vida, jak to zabralo. Je vidět, že Vám ty zábaly dělají dobře.“ Všimla jsem si jejích kruhů pod očima. „Ponocovala jste?“ zeptala jsem se.
„Ani mi nemluvte,“ zlobně pohodila rukou, „ti darebáci Crabbe a Goyle se zase tak přecpali dorty, že jim bylo pořádně špatně. Vrátila jsem se ze Zmijozelské věže až v jednu v noci.“
Pochopila jsem, že tady něco nehraje. Unavená jsem sice byla dost, ale odbíjení půlnoci a jedné v noci snad ještě rozeznám. V jednom však měla madam Pomfreyová pravdu. Popáleniny už vykazovaly zřetelné známky hojení.
„Madam Pomfreyová,“ zavolala jsem na ni. Rychle se ke mně otočila: „Přejete si paní profesorko?“
„Mám hlad,“ usmála jsem se na ni.
„Výborně, to je dobré znamení. Hned Vám přinesu trochu polévky.“
Popáleniny na rukou mě stále ještě bolely, ale byla jsem ráda, že se dokážu už najíst sama. Všimla jsem si lahvičky s dalším lektvarem, která ležela na nočním stolku.
„Další pozdrav od kolegy Snapea?“ zeptala jsem se, když si madam Pomfreyová přišla pro talíř.
„Ano,“ řekla už s mnohem přívětivějším výrazem ve tváři než včera, „máte to prý vypít na noc, nelépe nalačno.“ Opatrně mně vyměnila zábal. „Pan ředitel Brumbál bude mít radost, že je Vám už lépe. Teď odpočívejte.“ Zatáhla za sebou zástěnu.
Hm. Tak tedy na noc a nalačno. Začalo mi svítat. No, snad se kolego nebudeš zlobit, když to vypiji ihned, pomyslela jsem si. Opatrně jsem vysoukala ruku ze zábalu a vypila lektvar. Jen jsem stačila zasunout ruku zpět, už mně ztěžkla víčka a já se ponořila do slastného spánku.
Za dveřmi stál Severus. „Slyšel jsem, že je Ti už lépe?“
„Ano, pojď dál,“ usmála jsem se. Trochu zaváhal, ale pak vstoupil. Sáhl do svého hábitu a vytáhl malou keramickou dózu. „Něco jsem Ti přinesl. Třeba to nebude tak účinné jako zábaly madam Pomfreyové, ale …“
„S láskou připravované věci vždy pomohou, Severusi. Stejně tak jako ten Tvůj lektvar. Moc za něj děkuji.“
„To nic nebylo,“ zamumlal.
„Včera po obědě mi dobře padnul,“ trochu pobaveně jsem si ho prohlížela.
„Ty jsi ho vypila už po obědě?“ na jeho tváři zavládlo opravdové zděšení.
„Ano,“ postavila jsem se těsně před něj, „a zdály se mně neuvěřitelně krásné sny.“ Zajela jsem mu prsty jemně do vlasů, pohladila jsem ho po tváři a pak jsem mu palcem jemně přejela po rtech. Cítila jsem jak mu buší srdce. „Bylo to … nádherné.“
Najednou mi chytil hlavu do dlaní a přejel mi palcem jemně přes rty. „Bolí Tě to ještě?“
„Už ne,“ vydechla jsem.
Oddala jsem se jeho žhavým polibkům a nemyslela na to, co bude zítra. V jeho náruči jsem se cítila v bezpečí.
„Měl jsem hrozný pocit, když jsem Tě tam zavíral,“ pevně mě tisknul v náručí, „bál jsem se, že už Tě nikdy neuvidím. Všichni, které jsem miloval, mi zemřeli. Je to jako prokletí za to, že jsem kdysi sloužil Pánu zla.“ V jeho očích se zaleskly slzy. „Já vím, že jsem někdy nesnesitelný, ale …“ Položila jsem mu prsty na ústa.
„Miluji Tě takového jaký jsi, Severusi a s Tebou se nebojím se ničeho.“ Ještě dlouho jsme se líbali a objímali. Cítila jsem se silná a opravdu šťastná. Ty největší zkoušky nás však teprve měly čekat.
