Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

7. kapitola - Nebelvírský rekord 

Miluju víkendy a Snapea nenávidím.

Víkendy zbožňuji z důvodu jednoduchého a prostého, jelikož Snapea uvidím maximálně u jídla.

Nejenže kluci ještě nic Snapeovi neudělali, ale navíc jsme měli hromadný malér. Ten se nám povedl ve čtvrtek odpoledne. Až se z tohohle budeme za pár dní zpovídat našim rodičům, bude to veselý.

Naštěstí to nebyl přečin tak velký, jak to Snape prezentoval, abych přišla o odznak primuse a Ron s Hermionou o odznaky prefektů.

Mamka by nepřežila, kdybychom měli o odznaky přijít. Nejdřív by kleplo mamku a potom by taťka oddělal nás.

Byla to spíš nešťastná náhoda. Snape byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě. Měl smůlu. Hm, jenže my taky. Naštěstí to bylo řešené před Brumbálem, který uznal, že to není takový přečin, kvůli kterému bychom o ně měli přijít. Takže nám (k Snapeově) vzteku zůstaly. Za to si nás v pátek vychutnal na trestu.

Šmejd jeden! A Filch je druhej! Když nás Filch uviděl, jak přicházíme se Snapeem, měl takovou nefalšovanou radost z toho, že nebude muset uklízet sám. Filch se radoval předčasně, Snape si pár z nás vzal na práci v kabinetě. A to jsme ještě netušili, že si nás po dvou hodinách vymění.

Na trestu nás bylo opravdu požehnaně. Byla jsem tam já, Ginny, Ron, Fred, George, Harry, Hermiona, Zach, Kristián, Zachův mladší bratr (chodí do 3. ročníku), Ardnaxela (Zachova sestřička a benjamínek rodiny Blacků, chodí do 1. ročníku). Nebo tam byl ještě někdo? Vlastně jen Clara a Sarah (Harryho sestry), Clara chodí do 4. ročníku a Sarah do 1. ročníku. Ještě někdo? Ne, už nikdo. Naši drazí kamarádi s námi jít nechtěli. Tehdy jsme je přemlouvali, ať jdou s námi. Vědět, co se bude dít do dvou hodin poté, co jsme odešli ze společenky, zůstala bych taky. Fakticky jsem jim potom záviděla, nejvíc asi holkám, Vicky, Terce, Pat, Margaret. Holky mě pak litovaly. Do večeře to věděla celá škola, tradičně. Taky nám to dali pěkně najevo. Měli pěkně blbý řeči, hlavně zmijozelští.

Naši nás litovali, ale taky nám pěkně poděkovali za ztrátu dvou set bodů. No, mohli jsme dopadnout hůř, daleko hůř! Bylo nás tam přece dvanáct. Což se mi zdál jako nebelvírský rekord. Jelikož takový hromadný trest nemám ještě v deníku zapsaný a nic takového si nemůžu za necelých sedm let studia vybavit, řekla bych, že máme prvenství. Což mě moc netěší. Jenže mí geniální bratříčci jsou z toho nadšeni, nikdo je nepředčil ani v tomhle.

Náš trest si zapisuji teprve dnes. Včera taky nebylo kdy, hned po večeři jsme nastoupili na trest. Při obědě nám to Snape laskavě sdělil.

Zajímalo by mě, co říkal včera večer, a jak reagoval, když se byl jako každý den podívat, jak si na tom jeho kolej vede. Ha, ha. Jsou na tom podobně jako my. Ve čtvrtek jsem jim strhla při večeři víc jak 100 bodů. Měli být zticha a nemít řeči na primusku.

Jsme na tom se Snapeem podobně. Ten se taky řídí heslem: „Strhávat, strhávat, strhávat.“ Strhává všem, kdo nejsou ze Zmijozelu. Já to mám podobné, ale strávám naopak hlavně těm, kteří jsou ze Zmijozelu.

No, to ale odbíhám od našeho trestu.

Semlelo se to asi takhle:

Po skončení vyučování jsme se sešli ve společenské místnosti. Nechtělo se nám jít učit a tak kluky napadlo, že bychom mohli jít ven se koulovat. Řekla jsem si „proč ne“ a šla taky. Sešlo se nás tam dvanáct, šest kluků a šest holek. Bylo hned jasné, jak budeme rozdělený, což se dalo poznat z klučičích pohledů. Hned jsem začala brblat, prostě jsem se musela ozvat a holky se ke mně přidaly.

„Jinak jste zdravý?“ zeptala jsem se.

„A proč bychom být neměli?“ odvětil Zach.

„Proč? Ty se ptáš, proč?“ říkala jsem ještě celkem klidně.

„Jo. Proč?“ trval si na svém Zach.

„Tak se na sebe podívejte a pak na nás,“ trvala jsem na svém zase já.

„Co by na nás mělo být tak zajímavého?“ zeptal se Kristián.

„Nebo na nás?“ to se zase ozvala Ardnaxela.

„Hm, jak tak koukám Blackovi jsou opravdu všichni chytří,“ řekla jsem to lehce posměšným tónem.

„Hej, co tím chceš říct?“ zeptal se trochu naštvaným hlasem Zach.

„Vždyť to říkám, úplný chytráci, i když Ardný omlouvá věk. Podívej se třeba na Lupinovi,“ řekla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že ty s náma ven nešli, raději hráli ve společence Řachavýho Petra.

„No tak Lupinovi asi ne. Jiný příklad spíš Potterovi, anebo mí drazí sourozenci,“ opravila jsem se.

„Pořád nechápu, co tím chceš říct,“ říkal Zach a díval se vážně trochu zmateně.

Ve tvářích ostatních byly rozporuplné výrazy. Ginny a Hermiona se tvářily pobaveně, Fred a George měli mírně naštvaný výraz, který prozrazoval, že jim ty řeči jdou na nervy, jelikož takhle se zdržuje hra, Blackovi měli nechápavé výrazy a zbytku začalo docházet, o co asi jde.

Rozsekla to až Hermiona, která se už asi nemohla dívat na nechápavé výrazy Blackových.

„Zachu…“ Víc říct nestačila, jelikož ji jmenovaný přerušil.

„No?“

„Nech mě domluvit,“ řekla Hermiona a vrhla po něm pohled, který jasně říkal, že jestli ji ještě jednou přeruší, tak ho zakleje.

„Dominika, jen chtěla naznačit, vlastně říct asi tohle: Všiml sis, že jediný, kdo se totiž ozval, jste byli totiž vy,“ dořekla Hermiona a začala se smát spolu s námi.

My jsme se totiž začali smát hned, jak to dořekla. Jediný, kdo se nesmál byli Blackovi.

„Ha, ha. Tak jsme se zasmáli,“ poznamenal Zach.

Pomalu jsme se uklidnili a začali se dohadovat znova. Nakonec to překvapivě rozsekla Clara.

„Přestaňte se dohadovat,“ řekla Clara. „Jste přece kouzelníci a čarodějky. Nebo ne?“

„Jasně že jsme. A co s tím?“ zeptal se její bratr Harry.

„Co s tím? Tak ať nás rozdělí hůlka staršího,“ řekla Sarah. A otočila se na mě, Freda a George.

Ti dva chytráci to nechali na mně. Položila jsem hůlku na zem a zašeptala příslušné zaklínadlo. Hůlka se začala sama otáčet. Během tří minut jsme byli rozděleni. Proti hůlce se nedá protestovat, v každé skupině byli tři kluci a tři holky.

První skupina byla pod vedením Freda, dál tam byli ještě Ron, Kristián, Clara, Hermiona a Sarah.

Druhá skupina byla pod vedením George, dál jsem tam byla já, Harry, Zach, Ginny a Ardnaxela.

Síly byly celkem vyrovnaný. Dvojčátka ještě vyčarovala ze sněhu dvě bariéry. Dál se určila pravidla, kdo byl třikrát zasažen vypadl z bitvy. Hrálo se o ukořistění vlajek, které ti dva chytráci taky vyčarovali.

Než jsme začali, objevili se tam naši známí ze Zmijozelu. Oba Malfoyové, Crabbe, Goyle,       Parkinsonová, Warington, Black, Flint, Rookwod a bůhví, kdo tam ještě byl. Počkat, ještě tam byl Rodulphus Lestrange. Moc nám na náladě nepřidali, spíš naopak. Na ty jejich řeči jsme opravdu zvědavý nebyli.

„Ale, ale. Kdopak to tady je? Tupé hlavy z Nebelvíru,“ řekl Draco Malfoy.

Jeho potrhlá partička se začala smát. O tom, kdo má tady z nás všech tupou hlavu, by se dalo polemizovat. Byl by to dlouhý rozhovor a zmijozelští by z toho vyšli mnohem hůř.

„Potřebujete od nás něco?“ zeptala jsem se zmijozelských „mile“. Musela jsem to udělat já, jako primusce mi nemohli nic říct.

„Co si to dovoluješ?“ ozval se Draco.

„Cože?“ ozvala jsem se i já.

„Jak se opovažuješ nás oslovit?“ opáčil Draco.

„Úplně normálně, Draco. My tady byli první. Takže panstvo račte postupovat dále. Jestli nevidíte, my tady hodláme hrát jednu hru a jestli se nechcete přidat, jako že určitě ne, tak račte postupovat dále přes pozemky,“ odpověděla jsem mu. A můj výraz naznačoval, že jestli ještě někdo něco řekne, tak vybuchnu a spolu s nadávkami budou lítat i body a školní tresty.

Přesto se tady jeden takový idiot našel. Lestrange.

„Ať počítám, jak počítám. Ať se koukám, jak se koukám, těch Potterovic krys je tady nějak málo. Neměl by tady být náhodou s vámi ještě jeden Potter?“ zeptal se Lestrange posměšně.

„No jo. Máš pravdu,“ řekl Flint a začal se rozhlížet kolem sebe, přitom se na všechny kolem házel rádoby smutné obličeje.

„Ty, kryso, buď raději zticha. Máme spolu ještě nevyřízený účet,“ oplatila jsem mu stejnou mincí.

„Jaký účet?“ zeptal se Warington.

Vycítila jsem, že tohle je ta chvíle, na kterou jsme čekala od čtvrtka. A náležitě jsem jí využila a nejen jí, přidala jsem k němu ještě pár dalších.

„Vy se ptáte jaký účet?“ zeptala jsem se malinko naštvaným tónem.

„Jo.“ Tentokrát se ozvali čtyři lidi - Flint, Rookwod, Lestrange a Warington.

„Vám se zdá málo napadení studenta třetího ročníku?“ zeptala jsem se o hodně víc naštvaným tónem, skoro mi přeskakoval hlas.

„Jenom tohle?“ zeptal se Rookwod.

No, tak to už jsem nevydržela a vybuchla.

„Jenom tohle! Vám čtyřem uděluji školní trest. Datum a místo vám včas oznámím. Měli jste smůlu, viděla jsem vás, jak jste Christofera napadli. Není to žádný projev hrdinství, jak si jistě někteří z vás potom mysleli. Je to jen projev ubožáctví. Jenom díky vám ho pustí z ošetřovny až v úterý. A jestli někdo z vás ostatních jim chce dělat společnost, ať promluví. Kdo jim společnost dělat nechce, ať je raději zticha a zmizí odsud. Tohle je první a jediné varování.“ Spíše než jsem jim to řekla, jsem na ně docela slušně řvala.

„Co děláme v našem volném čase, je jenom naše věc!“ Ozval se Draco.

„Draco má pravdu. Nic ti do toho není,“ řekla Parkinsonová.

„Jasně,“ přidal se Goyle a Crabbe mu přizvukoval.

Vida, takže se někdo přece jen ozval.

„Když to nestačí, tak to nestačí. Strhávám Zmijozelu 20 bodů za každého, kdo se ozval ohledně Christoferova napadení. Dál uděluji vám čtyřem, ukázala jsem přitom na Draca, Pansy, Crabbea a Goyla školní trest, místo a datum vám také dodatečně oznámím.“ Ulevila jsem si těmito řečmi a ještě jsem stihla zmijozelským strhnout celkem 80 bodů. Docela slušná bilance.

„Weasley, Pottere přestaňte se tak blbě tvářit. Strhávám Nebelvíru 20 bodů,“ řekl Damien.

To měla být jako pomsta? Dost chabý. To já jsem měla lepší den, nebo jsem si to, alespoň v tu chvíli myslela.

Zmijozelský se po tomhle zvedli a vypadli. Dva z nich si totiž sedli přímo do sněhu.

„Teda, Domí, byla jsi skvělá,“ řekl Kristián.

„Skvělá je slabý slovo. Byla jsi báječná ségra,“ řekl Ron.

„Jo, to je fakt. Dík, že si se zastala Christofera,“ poděkoval mi Harry.

„Hele, pro kamarády to já udělám ráda. Navíc jsem měla s Waringtonem jeden takový, malý, nevyřízený účet. Tak jsem to vzala při jednom,“ odpověděla jsem Harrymu a měla při tom báječný pocit zadostiučinění.

„Hele, teď když už zmijozelský odešli, myslíte, že už by jsme mohli začít?!“ zeptal se Fred.

„Jasně, Frede,“ řekla Hermiona a šla se postavit k jedné zátarase. Ti, co hráli s ní, šli za ní a my ostatní jsme šli k té druhé.

Hráli jsme skoro hodinu a půl. Tohle byla snad už pátá hra a nikomu se ještě nepodařilo soupeři ukořistit vlajku. Kristián nás chtěl lstivě obejít, abychom si ho nevšimli. George si ho ale všiml a očaroval kouli tak, aby lítala na větší vzdálenosti a taky, aby byla rychlejší. Kouli sice hodil, ale cíl nezasáhl. Kristián se sehnul a schoval se skokem za zátarasu. Jenže v té chvíli, někdo dál od nás vykřikl.

Když jsme se podívali, kdo to vykřikl, krve by se v nás nedořezal, všichni jsme nehnutě stáli.

Poté vyšlapané cestičce si to k nám šinul Snape. Bylo mi v té chvíli dost špatně od žaludku. Všem bylo jasné, že si nepřišel povídat o počasí.

„Kdo z vás to hodil?“ zeptal se ihned, jakmile zdolal těch pár metrů.

„Pane, můžu se zeptat, co se stalo?“ zkusila jsem to.

„Slečno Weasleyová, buďte zticha. Anebo ne, když už jste si vzala slovo, řekněte mi hned, kdo to hodil,“ řekl Snape o něco více naštvaným tónem.

„Pane profesore, po vás nikdo nic neházel,“ řekla jsem.

„Lžete. Hodili jste po mně kouli!“ syčel Snape.

„Nehodili. Hráli jsme až doteď sněhovou bitvu, pane. Jestli jsme se, nedej bože, trefili do vás, tak je nám to upřímně líto. Ten zásah nepatřil vám, ale někomu úplně jinému,“ snažila jsem se mu to vysvětlit, ale zdá se, že marně.

„Takže přiznáváte, že jste po mně hodili sněhovou kouli.“

„Ne, pane. Nic takového jsem neřekla.“

„Strhávám Nebelvíru 200 bodů, všem vám ukládám školní trest a postarám se, aby vám třem, ukázal přitom na mě, Rona a Hermionu, byl odebrán odznak,“ dořekl Snape.

Teď jsme na něj koukali s dávkou strachu. Všiml si toho a hned reagoval.

„Všichni teď se mnou pojďte k řediteli,“ řekl a vykročil, byl si jistej, že za ním půjdeme. Měl pravdu, šli jsme za ním.

Ve Vstupní síni jsme potkali profesorku McGonagallovou. Snape jí řekl, že s námi jde k řediteli a bude rád, když půjde s námi. Víc smůly jsem už fakticky snad mít nemohli. Hermiona za mnou mlela něco jako, hlavně ať nás nevyloučí. No v to jsem taky doufala. U chrliče řekl Snape heslo a vešel na schody jako první, pak jsme šli my a poslední McGonagallová.

„Dobrý podvečer, Severusi. Vám taky, Minervo. Copak jste mi přišli oznámit,“ zeptal se Brumbál a tázavě se po nás všech podíval.

Snape se hned ujal slova, jelikož McGonagallová taky ještě o ničem nevěděla.

„Jde o to, že jeden z těchto dvanácti žáků po mně hodil sněhovou kouli. Nechtějí mi říct kdo a slečna Weasleyová byla drzá. Řekla, že hráli sněhovou bitvu a jestli jedna z koulí dopadla na mě, tak to byla prostě jen náhoda, že původní cíl minul,“ řekl Snape svou obžalobu.

„Slečno Weasleyová, máte k tomu, co říct,“ zeptal se mě Brumbál.

„Ano, pane profesore. Hráli jsme sněhovou bitvu, někdo z nás, ale opravdu nevím kdo, jelikož těch koulí bylo ve vzduchu v té chvíli asi pět, ji nešťastně hodil dál, také původní cíl minul. No a nešťastná náhoda tomu chtěla, že v dráze koule stál profesor Snape. Dalo by se lidově říct, že stál zkrátka ve špatné chvíli na špatným místě,“ domluvila jsem a sledovala Brumbála.

Slova se opět ujal Snape.

„Jde mi o tohle. Nebelvír přišel o 200 bodů a všichni dostali školní trest. Jenže, navrhuji, aby slečna Weasleyová přišla o svůj primuský odznak, pan Weasley a slečna Grangerová přišli o odznak prefektský,“ oznámil Snape.

A nás v té chvíli zasáhla vlna radosti z toho, že nás zjevně nevyloučí, ale zároveň nás zachvátila hrůza, že bychom mohli přijít o naše odznaky.

„Severusi, myslím že body, které jste strhl a školní trest jenž jste jim udělil, je dostatečným trestem,“ řekla McGonagallová.

„Myslím, Severusi,“ ozval se Brumbál, „že body a školní trest je opravdu dostačující. Není třeba, aby přišli tito tři,“ a ukázal na nás, „ještě o odznaky. Není to skoro žádné mimořádné provinění. Byla to spíše nehoda, podle toho, jak nám to vylíčila slečna Weasleyová. Takže to je skoro vše. Když říkám skoro, tak to taky myslím, pane Weasley. Ještě dnes napíše profesorka McGonagallová vašim rodičům a o tomto incidentu je informuje. Severusi, koho se to ještě týká?“ řekl Brumbál.

„Potterových, ostatních Weasleyových a Blackových.“

Snape to řekl proto, že u Brumbála jsme byli jedině my tři. Ostatní poslala McGonagallová na kolej s tím, že my jim budeme stačit. Poslala je zpět hned jakmile jsem odpověděla na otázku profesoru Brumbálovi.

„Dobře, Minervo, napište i jim. A teď už prosím jděte, mám ještě nějakou práci.“

„Zítra v půl sedmé se budete hlásit u mě,“ řekl Snape a zmizel z ředitelovy pracovny.

McGonagallová odešla s námi. Chtěla se ujistit, že nepůjdeme nikam jinam než na kolej. Doporučila nám, a taky to máme ostatním říct, že kromě večeře bychom neměli už nikam jinam jít. Kam bychom asi šli po tak silným zážitku?

Ve společence jsme se přidali k ostatním, kteří už seděli s Lupinovými. Sarah jim řekla, co se nám stalo. My jsme zase řekli, co se dělo u Brumbála. Hned nás začali litovat. Jenže nebyli sami, kdo to slyšel, byla to asi ještě půlka koleje. U večeře pak zbytek školy.

Nepovídali si však jen o nás, ale taky o zmijozelských, když ostatní slyšeli, že jsem dala osmi zmijozelským školní trest.

Při večeři jsem zmijozelským ještě nějaké ty body strhla. Neměli mít tak hloupý kecy.

Celý pátek jsme měli hrůzu z večera. Přemýšleli jsme, co si na nás asi tak připravil. Za deset minut půl sedmý jsme odcházeli od večeře, směr podzemí. Za pět minut jsme už odevzdaně klepali na dveře Snapeova kabinetu.

Hned po prvním zaklepáním otevřel dveře a vyšel z kabinetu. Řekl, ať jdeme za ním a my šli. Zastavili jsme se až u Filchova kabinetu. kabinetu. Filch už čekal i s tou odpornou kočkou.

Měli jsme se rozdělit do dvou skupin a tak jsem se rozdělili jako včera při hře. Jednu půlku nechal napospas Filchovi a druhou si vzal sebou zpátky.

Ta první půlka, kde jsem byla já, Ginny, Ardnaxela, George, Harry a Zach, musela uklidit pár věcí na hradě. Kluci uklízeli půlku záchodů, bez kouzel a my, tedy dívky, jsme musely vyleštit poháry v Pamětní síly, taky bez kouzel.

Ti, co šli zpátky se Snapeem, uklízeli v jeho kabinetě.

Po dvou hodinách si nás vystřídali. Samozřejmě, že jsme to za dvě hodiny nezvládli. Všichni jsme byli teprve v polovině, když si pro nás přišel Snape. Kluci už s ním byli, taky tu byla Hermiona, Sarah a Clara, které nás vystřídaly.

U Snapea na nás zbyly přísady do lektvarů. Dopadla jsem celkem dobře, krájela jsem chapadýlka na stejné kousky. George měl kuchat nějaké žáby, prostě hnus.

Dvě hodiny jsme krájeli, kuchali, strouhali, loupali. Poslouchali Snapeovi řeči, tak nějak jsem ho nevnímali. Po dvou hodinách jsme byli hotový a Snape nás milosrdně propustil. Ochotně jsem zmizeli.

S ostatními jsme se sešli před vchodem do koleje, řekli jsme heslo, vešli dovnitř, řekli si dobrou noc a šli do svých pokojů spát.

Fujtajbl. Zapisovat tenhle trest bylo ohavně vyčerpávající. Málem mi upadla ruka. Sakra, kdo tady dělá takový randál. Kdo asi, nechápu, kde berou tolik energie. Dvojčátka jsou zkrátka malinko trhlý.

Měla bych začít vymýšlet ten trest pro zmijozelský, chce to nějakou lahůdku. Už to mám, písemný trest. Odjíždíme v úterý, jasně, trest si odpykají v pondělí. Ha, ha člověk si musí něčím vylepšit náladu.