5. kapitola – Snídaně
5. kapitola – Snídaně
Proč to tam vepředu nepostupuje, kdo to tam zdržuje? U všech svatých, vždyť ty dveře nejsou na heslo, tak co tam, proboha, dělají. Už mě to nebaví, jdu tam.
„Zdovolením. Pusťte mě, jsem primuska.“ Tak se mi podařilo dostat se před studenty Nebelvíru. No to snad ne, ten zádrhel je kvůli zmijozelským, a hele Damien měl stejný nápad jako já. Asi dojde k hádce. Tohle nedopadne dobře. Mám ráda tyto hádky za kolejní čest, jinak se totiž nehádáme.
„Rone, Harry, Zachu, jděte dovnitř a vy ostatní taky, v klidu, prosím.“
„Weasleyová, ty je prosíš?“
„Malfoyi, dej mi pokoj. A vy co koukáte? Jděte na snídani! Dívejte se jen dopředu, chraň vás ruka Páně, podívat se jinam.“
„Copak? Ty se nás bojíš?“
„Vás? Tobě přeskočilo?! Jen nechci, aby někdo zavdal příčinu k průšvihu. Takže jestli nás nechcete pustit první, tak jděte, ale nestůjte tady.“
„Pomalu, pomalu, Weasleyová. Tak my jdeme, jen jestli někdo z tvé koleje vyprovokuje někoho z té mé, dostane školní trest.“
„Nápodobně, Malfoyi. Tak už jděte.“
Tak my jdeme.“
Sotva se zmijozelští hnuli, objevili se Snape, Kratiknot a Hagrid. Na Snapeovi bylo vidět, jak je šťastný, že nás, nebelvírské, při něčem nachytal, ale nechtěl svou nelibost dát tak okatě najevo před Kratiknotem a Hagridem.
„Co se to tady děje, pane Malfoyi?“ zeptal se profesor Snape.
„Nic se neděje, pane. Jen jsme přišli všichni najednou a vznikla menší zácpa. Už jsme to dali s nebelvírskou primuskou do pořádku.“
„Ano? A jak? Vysvětlete mi to, slečno Weasleyová!“
„Jistě, pane profesore. Dohodli jsme se, že žáci ze Zmijozelu si půjdou sednout první a nebelvírští půjdou za nimi. Primusové budou stát mezi dveřmi, aby dohlédli na to, že nikdo nebude provokovat druhého natolik, aby nedošlo k zadání školního trestu mnou anebo tady Malfoyem. To je celé, pane.“
„Zajímavý nápad, pane Malfoyi.“
„Děkuji, pane.“
Pěkná nespravedlnost. Já to vymyslím a on slízne smetanu. Začínám Snapea nenávidět čím dál víc.
„Jen to vylepšíme,“ řekl Snape a začal poroučet.
„Pane Malfoyi, vy půjdete první, slečna Weasleyová jako poslední. Já zůstanu u dveří a budu dávat pozor na kázeň,“ domluvil Snape, pohledem dal jasně najevo, že nepřipouští námitky.
Do háje. Nespravedlivej jako vždycky. Kratiknot s Hagridem ho nechají kecat, kecat a kecat. Jasně, Hagrid si ho nechce znepřátelil, jenže Kratiknot Snapea taky učil, alespoň on by mohl zasáhnout. Ne, nezasáhne, asi nechce podrývat jeho autoritu. Hm, bezva, teď odešli oba a nám, v době našeho volna, teror pod Snapeovou, sice krátkodobou, přesto hrůzovládou.
Mezitím jsme udělali, co chce hlavně proto, abychom měli klid. Poslední, co potřebuji je to, aby mi zkazil den už od rána, což se mu začíná úspěšně dařit.
Super, už je pouští. Soudím podle toho, že se nebelvírští třeťáci přede mnou hnuli. Ha, ha, jde to rychle, každý chce být co nejdál od Snapea. Tomu nedaruji, podkopává nohy primusům, kdyby prefektům, tak nic neřeknu, ale za tohle mu něco provedu. Nebo řeknu našim dvojčatům, ty už si nějak poradí. Vždyť oni v té frontě stáli taky.
Sotva se dostanu do jeho bezprostřední blízkosti. Začne mě pozorovat, dívá se jako by mě chtěl zakousnout. Chce mě vyprovokovat k hádce. Má smůlu, já se nenechám raději vyprovokovat, ještě bych si to slízla.
Tak a už je to za mnou, holky mi drží místo. Kývnu na ně, že hned přijdu. Nejdřív se mi chce děsně moc popovídat s Fredem a Georgem. Kde sedí? Aha, támhle blízko Angeliny, Katie a Alice.
„Ahoj, kluci …“ víc jsem říct nestačila. George mi totiž skočil do řeči.
„Potřebuješ něco?“
„Musím něco potřebovat, abych si mohla popovídat, Georgi.“
„Ségra, známe tě dlouho,“ vzal si slovo Fred, „ takže to vysyp. Potom si můžeme popovídat o tom problému.“
„Jakém problému, Frede?“
„Tvém problému, ty máš problém. Nechceš nám to už konečně říct?“
„Tak fajn. Chtěla bych nějak vytočit Snapea, jenže nemůžu si to dovolit, jsem primuska. A tak mě napadlo …“ Podívala jsem se na ně, doufajíc, že pochopí.
„Tak tě napadlo, že bychom to mohli zařídit my. Nemám pravdu?“ řekl Fred.
„Máš, Frede. Tak co?“
„Co bychom pro tebe, ségra, neudělali,“ řekl George. Dal tím najevo, že to považuje prozatím za ukončené.
Odešla jsem za holkama. Je to bezva mít takové brášky, zvlášť když člověk potřebuje odvést, takříkajíc, špinavou práci, jako je tahle. Jde spíš o malou zlomyslnost, na to jsou oni experti.
„Co jsi jim chtěla?“ byla zvědavá Patricie.
„Jen jsem od nich něco potřebovala,“ odvětila jsem.
„Co?“
„Jsi strašně zvědavá, Pat.“
„Já vím, nemůžu si pomoct. Zajímá mě to,“ škemrala Patrika.
„Dobře. Řeknu vám to, budete mlčet, jinak vás zakleju tak, že už vám nikdo nepomůže.
„Jak, by si nás zaklela?“ chtěla vědět Terka.
„Jezero.“
„Jezero?“
„Ano, jezero. Má vlny, zaklela bych vás ve vlnku, jak by vám mohli pomoct, když vlnek je na jezeře bezpočet. Nebo v trávu, suchou větvičku, nevím, možností je několik.“
„Haha. To by si neudělala,“ řekla Vicky. Její hlas zněl však s malým pod tónem pochybností.
„Myslíš?“ zeptala jsem tónem, který nic neříkal, ale bedlivý a chytrý posluchač by zaslechl trochu pomstychtivý podtón.
„Myslím! Neudělala by‘s to,“ pronesla sebevědomě Margareta.
„Máš pravdu, Margareto. Asi bych to vážně neudělala, nemám na to povahu. Nechte si to pro sebe, není to zrovna něco, čím by se jeden chlubil.“
„Tak už to vysyp,“ žadonila Terka.
„Teri, ty už jsi stejná jako Fred, ten to taky řekl.“
„Hm, to mě těší.“
„Jsi vtipná. Zeptala jsem se, jestli by nechtěli Snapeovi něco malého provést. Já nemůžu a jim to nic neudělá.“
„Co oni na to?“
„To nebude žádný problém. Jen to bude chvilku trvat, aby to nebylo podezřelý.“ S těmito slovy jsem se nenápadně otočila k profesorskému stolu, k místu, kde seděl Snape. Nedíval se po místnosti, věnoval se, výjimečně, pouze snídani. Bezva, alespoň nevidí, že ho probodávám nenávistným pohledem.
Raději toho nechám, ještě by si toho mohl někdo všimnout. Pustím se do snídaně, mám hlad, snědla bych i hipogryfa, kdyby tu nějaký byl.
Toast s marmeládou, slanina s vajíčky a malé párečky… Mňam, mňam. Není nic lepšího. Vlastně je, pozorovat při jídle Damiena, sedíme skoro naproti sobě, díváme si vzájemně do očí a mluvíme spolu, pomocí nitrozpytu.
Nitrozpyt a nitroobranu jsem se naučila v 1. ročníku od Síriuse. Strejda Sírius mě to naučil i přes protesty mamky, která říká, že to není dobrý kousek magie, ale když slyšela od Brumbála, že to není tak nebezpečné, navíc že on sám ji taky ovládá. Jenže nikdo netuší, že mě strejda James naučil ještě myslobranu a myslozpyt, což je pokročilejší část a víc užitečnější než nitrozpyt.
Tyto rozhovory s Damienem se staly už tradicí, děláme to pokaždé, když se sejdem, ať už jde o snídani, oběd, večeři, nebo vyučování. Ještě nikdo na naše rozhovory nepřišel. Dáváme si pozor, říká se sice, že to málokdo umí, ale jistota je jistota.
Zajímá mě, co si povídá s Waringtonem. Není nic jednoduššího, tak se tomu hňupovi podívám do myšlenek.
Vytáhla jsem hůlku, v duchu jsem řekla zaklínadlo a hůlkou švihla.
V té chvíli jsem jasně slyšela, co si povídají. Warington mě zrovna pomlouval, idiot. Máš smůlu hochu, mudlové říkají, že vše, co řeknete, bude použito proti vám. Já ti to vrátím, všeho do času. Jsi druhý v pořadí, hned za Snapem. Už by si mohl přestat žvanit, tvého společníka ti jdu právě přebrat. Jdi si raději pokecat s Flintem.
Začala jsem se soustředit na Damiena, který to samé udělal vzápětí.
„Ahoj, Damiene.“
„Ahoj, Dominiko.“
„Co to mělo znamenat?
„Co?“
„Ten tvůj rozhovor s Waringtonem.“
„Normální rozhovor s kamarádem.“
„Jindy jsi docela dobrý lhář, teď ti to nevyjde. Pomlouvali jste mě. A nesnaž se zapírat, já jsem ten rozhovor vyslechla.“
„Ty jsi to vyslechla. Ty mě špehuješ?“
„Ne. Já se tím bavím. Vždyť jsem ti říkala, že jsi docela dobrý lhář. Warington mi to zaplatí, mě pomlouvat nebude. Dám mu školní trest.“
„Za co?“ zeptal se Damien.
„Já už něco vymyslím,“ řekla jsem tajuplně.
„To jsi tak pomstychtivá?“
„Si piš, pokud mě urazí někdo ze Zmijozelu!“
„Budeme muset končit,“ řekl Damien.
„Škoda. Jenže máš pravdu, aby nás někdo neposlouchal. Zatím ahoj.“ Řekla jsem a přerušila spojení. Stihla jsem však ještě zaslechnout Damienovo ahoj.
Holky nepoznaly, že jsem byla duchem nepřítomná. O něčem živě diskutovaly. Počkat, teď jsem zaslechla dvě slova a to úkol a lektvary. Tak už vím, o co jde. Baví se o dnešní dvouhodinovce lektvarů, kterou máme po obědě.
„Co máme dneska?“ Zeptala jsem se holek.
„Dějiny čar a kouzel, Formule - dvouhodinovka. Oběd. Po obědě dvouhodinovka lektvarů, jasnovidectví, brr,“ vychrlila Margareta jedním dechem.
„Super, první hodinu můžeme nahnat spánkový deficit,“ poznamenala Pat.
V duchu jsem jí dala za pravdu, taky vždycky usnu. Sice nevyhraji nad spánkem, ale poznámky mít budu. Koupila jsem si na to speciální brk, používám jej však jen na Dějiny, jinde bych si ani netroufla.
Blíží se devátá, no nic, tak jdeme vstříc novým poznatkům.
Náhledy fotografií ze složky Fénixův řád 1