Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

Jdu se převléct a učesat do koupelny dřív, než si ji Vicky zabere pro sebe. Ta tam je schopná strávit třeba tři hodiny. Nevím, jak to dělá, já tam strávím maximálně třicet minut a mám dost. Dneska jsem si ji vybojoval jako první, předběhla jsem i Terku a to je co říct. Ta šla až po mně. Vicky šla jako poslední, sice měla řeči, že na to má jen pět minut, ale když si ode mě vyslechne proslov, že tam tak dlouho byly všechny, tak se uklidní a je během těch pěti minut hotová. A my už můžeme jít dolů do společenské místnosti.

Já si s Vicky zahraju šachy. Terka, Patricie a Margaret si zahrají tchoříčky. Než skončíme, musíme hrát třikrát, dvakrát to totiž skončí remízou. Mezitím uběhlo půl hodiny. Nejsme tak zabraný do hry, stíháme se bavit s holkama i s nově příchozími.

Stihnu zavést i rozhovor s našimi dvojčaty, ty mě na uvítanou ráno vytočí svými vtípku. Je to jeden z jejich vynálezů, nevím přesně co, ale vybuchlo mi to přímo nad hlavou, holky se mi začaly smát, prý mám na hlavě něco, co se nápadně podobá tlustočervu. Trochu jsem začala panikařit, to už tu byla skoro půlka koleje a začali se mi smát. Nakonec se nade mnou smiloval Zach Black, syn Siriuse Blacka, a sundal mi toho tlustočerva z hlavy. Jelikož se ostatní ještě nepřestali smát a svým smíchem mě nakazili, začala jsem se smát taky. S úsměvem jde všechno lépe a já se na brášky nezlobila, byla to legrace a já to tak brala taky.

Nejlepší podívaná byla ale na Rona, když sešel s kamarády dolů do společenky. Stačil jediný pohled na něj a všichni do jednoho jsme málem umřeli na záchvat smíchu. Vypadal, jako by místo spaní létal celou noc na koštěti. Oproti němu byli i Harry a jeho bratr Christopher učesaní manekýni, i když byli učesaní jako pokaždé, což ve skutečnosti znamenalo asi vůbec. Ron měl nejen směšný účes, ale jeho hábit okamžitě každému říkal, že si ho oblékal v rychlosti, jelikož si ho oblékl naruby. Takže musel absolvovat cestu do ložnice, převrátit si hábit a stejnou cestou se zase vrátit dolů, to vše za všeobecného veselí půlky koleje.

Tyhle chvíle po ránu zbožňuju, neuplyne den, abychom se po ránu takhle nepobavili. Pokaždé se někomu stane něco takového, a nebo nás něčím překvapí dvojčata. Jsou to chvíle klidu, kterého si užíváme bez učení, bez úkolů, bez otravné části spolužáků, tedy bez lidí ze Zmijozelu, které jinak potkáváme na každém místě v hradu nebo na pozemcích, jak je nazval Zach. 

V 7:45 jsme šly s holkama na snídani. Po cestě se k nám přidali i další spolužáci. Na jídlo jsme dorazili ve veselé náladě, kterou jsme si nezkazili ani u dveří do Velké síně, kde jsme totiž narazili na lidi ze Zmijozelu. Zmijozelští měli sice hodně řečí, ale my je moc nevnímali, nechtěli jsme si po ránu kazit náladu.