Život je jen hra ... a já se snažím najít skulinu v pravidlech

2. kapitola – Dominika Weasleyová

V té samé chvíli v Nebelvíru:

Jako každý večer, po napsání úkolů, sedím ve společenské místnosti blízko krbu a dávám pozor, aby tu byl pořádek, nikdo nekřičel nebo nepoužíval nebezpečná kouzla. Je sice neobvyklé, aby takovou práci dělal primus, tedy já, ale radši se toho ujímám.

Jmenuji se Dominika Weasleyová, je mi sedmnáct let. Moje mamka se jmenuje Molly a taťka Arthur. Jsem z osmi dětí, narodila jsem se jako čtvrté dítě a první dcera, mám šest bratrů a jednu sestru. Bratříčci se jmenují Bill, Charlie, Percy, Fred, George a Ron, sestřička se jmenuje Ginny.

Stejně jako naše dvojčata Fred a George, chodím do sedmého, závěrečného ročníku, zde, v Bradavicích.

V pátém ročníku jsem se stala prefektkou a v sedmém primuskou. V tomto roce po mně prefektský odznak převzal můj bratr Ron, k velké závisti svého nejlepšího kamaráda Harryho Pottera, který se s tím už naštěstí potěch 5ti měsících vyrovnal.   

Jen mě štve, když sedí ve společenské místnosti a někdo tady dělá nepořádek a Ron s tím nic nedělá. Pak většinou nastupuji já a své drahé spolužáky se pokouším umravnit. Naštěstí se mi to většinou podaří.

Jsem kolejní patriotka, ale když jim nestačí první a zároveň poslední napomenutí, přicházejí na řadu školní tresty a odečítání bodů. Sice strhávám body své koleji nerada, ale když to jinak nejde, odečítám jen po 5ti bodech. Ovšem ve školních trestech se vyžívám, dokonce si od pátého ročníku píšu takový malý deníček školních trestů všech studentů z Nebelvíru, tedy i své tresty. Píšu si tam délku trvání, čas, který na trestu strávili, také s kým jej měli, nejčastěji je to se školníkem, panem Filchem nebo s profesorem Snapem. Napadlo mě, že bych to potom sepsala do knihy. Málem bych zapomněla dodat, že se ptám, co tam také dělali. Mám souhlas těchto aktérů, že mohu zveřejnit i jejich jména. S profesorem Brumbále a ředitelkou naší koleje mám dokonce dohodnuto, že pošlu jeden výtisk své knihy do školní knihovny.

Je to sranda, docela bych chtěla vidět příští generaci, tedy naše potomky, jak čtou naše hříchy a následující tresty, které jsme museli podstoupit.

V této chvíli už je společenská místnost prázdná, jsem tu jenom já a naše dvojčátka, která dodělala, světe div se, své domácí úkoly. Fred s Georgem se už také zvedají a odcházejí směrem k jejich ložnici.

Tak jsem tu sama, můžu se zcela nerušeně oddávat svým myšlenkám, které se většinou točí kolem jediného člověka. Nechápu, jak jsem se mohla zamilovat do Damiena Malfoye, od prváku jsme se nesnášeli, ale asi platí přísloví: „Co se škádlívá, to se rádo mívá“, nechápu to sice, ale už dlouho příčinu nehledám. A užívám si své štěstí.

Škoda, že příští týden jsou vánoční prázdniny, kdybych byla tady ve škole a Damien taky, alespoň bychom se mohli sem tam vídat, jenže já jedu na prázdniny domů jako každé vánoční prázdniny. Jezdíme totiž každý Štědrý den už léta k přátelům na návštěvu, pokud nejsme hostiteli my. Pokud si vzpomínám, jsou na řadě Blackovi. Bude to ohromná zábava. Jelikož všechny děti jsou ve věku Rona a níž. Já, Fred, George, Percy, Charlie, Bill jsme tam z dětí nejstarší, i když už jsme považováni za dospělé osoby. Musím podotknout, že tak je s námi i zacházeno. Stejně se mi tam nechce. Jenže s tím nic neudělám. Tradice je tradice, změnit už asi nepůjde. Třeba si budeme moc něco vykouzlit a strýc Sírius má celkem pěknou knihovnu.

No nic, je pár minut po jedenácté, já půjdu také spát.